Proč se nemůžou děcka najíst aspoň tak jako dělňasové z Horoměřic?!

(207,208) Proč nemůžou děti v jídelnách dostat jídlo jako normální lidi? Proč to musí herdek bejt pořád dokola takovej nekonečnej blivajz. Jasně, sem tam se najde nějaká vyjímka jako buchtičky se šodó, nebo kuřecí čína, ale proč prostě musej dvanáctiletý děti jíst kaši z pytlíku kurnikšopa, když poslední míchač betonu dostane čtyřnásobnou porci knedla zela za stejnou cenu?!

Včera jsem jela ze školy a cestou jsem se (již po třetí) stavila ve stravovně v Horoměřicích na oběd. Byla jsem tam sice jediná dívka a zároveň osoba mladší třiceti let, ale toho jsem si všimla až při odchodu, takže na strach už bylo pozdě. Do Horoměřic se sjíždí zedníci, klempíři, kopáči, ukrajinci a vůbec dělnictvo všeho druhu z dalekého okolí. No a proč? Protože tam dostanou obří kopu, s prominutim, žrádla jak Brno, za pouhopouhejch šedesátpět korun. Vejpečky vypadaj jako vejpečky, k rizotu dostanete okurek pět a polívky dostanete porci tak velkou, že by nakrmila sedm dětí.

Žádnou z těch úžasně nepříjemnejch, ale zároveň bombastickejch bab, co tam vařej, by totiž v životě nenapadlo dát vám čtvrtku okurky ke třiceti dekám rizota, nebo snad připravit kaši z pytlíku. A je to proto, že by jim to ty dělňasové hodili na hlavu a ještě by jim k tomu přidali pár krumpáčů a zbíječek. Takový děcka, jediný co můžou dělat, je naučit se co nejoriginálněji schovat to průsvitné uzené spolužačkám do aktovek, nebo do té již zmiňované kašičky.

Přitom, jestli dostává student cca 40 korun příspěvek na jídlo denně a sám si tak platí za každý oběd cca 25 korun, tak to znamená, že by jeho reálná hodnota měla být někde kolem těch 65 korun. Těch stejnejch 65 korun, který dám bábě v Horoměřicích za přeukrutně velikou a dobrou porci jídla a těch stejnejch 65 korun, který stojí ten vodovatej špenát s oschlýma knedlíkama ve Vodičkově ulici, kam chodí denně stovky studentů (počkejte, kdybych chtěla být patetická, tak napíšu: "...stovky studentů, budoucnost národa! Mozky zítřka!").

A věřte, jestli má někdo logický vysvětlení toho, proč nemůže to jídlo bejt lepší a jestli mi to někdo vysvětlí, tak si to ráda poslechnu. Protože já se ráda budu ve svejch výpočtech mýlit a klidně se nechám poučit o tom, jak není dost peněz na to, či ono.

Krom toho, nic proti nóbl restauracím (sou supr a ráda do nich občas sem tam zajdu, když jsou prachy nazbyt), ale upřímně, co si budem povídat, ty ten náš hladovej svět nespasej. My přeci nepotřebujem svíčkovou aby stála 400,- korun (protože jí vařil ten a ten a protože je to v tomhle hezkym baráku a protože se ta hospoda jmenuje tak a tak), ale my potřebujem takovýhle skvělý vejvařovny, kde se alespoň průměrně, denně nají hromady lidí. Nepotřebujem milión recenzí na tu stejnou (skvělou) restauraci od pěti vyhlášenejch food kritiků, ale my potřebujem, aby občas někdo zašel do našich školních jídelen a podíval se, co se to tam vaří a jestli to má smysl. Aby byly ekonomové/jídloznalci, který dokážou vymyslet, jak za stejný peníze uvařit lepší jídlo.

A už mě vážně neštvěte s těma blbejma tabulkama, který sem pročítala snad stokát, když sem psala seminárku na výživu dětí a neřikejte mi, že to nejde udělat jinak. Oni také existují i jiné ryby než pangasius víte?

Možná se divíte co to do mě dneska vjelo a co že to nebyl v pondělí na blogu příspěvek, ale je to proto, že jsem se do tohoto článku tak zažrala, že sem ho nestihla v pondělí dopsat.

Možná se taky divíte, kde beru takovou jistotu se ohánět nad docela ožehavou tématikou jako je rozpočet školních jídelen a vaření pro děti ve svejch dvaceti letech, ale kdo jste někdy slyšel o Jamiem Oliverovi a jeho Food Revoluci, možná už vám svítá, od kud vítr fouká.

Jen tak okrajově k situaci Jamieho Olivera. To co dělá je šílený, ale nutný. Začal s tím v Anglii a teď pokračuje s Amerikou. Sama jsem v Americe rok byla a vím přesně, jak tam stravování v těch jejich kantýnách vypadá a proto jsem ráda, že vlastně žiju v Čechách a že naše jídelny alespoň občas udělají něco homemade. To v Americe jsou na tom tedy podstatně hůře...

Na youtube si můžete pustit tuším první sérii realityshow (jesti se totak vůbec dá nazvat) ve které Jamie odkrývá pekla jejich "kuchyní” – spíše ohříváren mražených polotovarů.

Takže jestli mám být opravdu upřímná, do Ameriky sice ještě daleko, ale předstsvte si, že by ste do školní jídelny vašeho dítěte měli chodit každý den i vy sami. Pokud odpověď zní ne, myslím, že k tomu už není třeba nic dodávat.

Dost už ale nadávání. Kecat umí každej žejo. Obrana proti špatnému vaření je dobré vaření a tak se snažím naučit dobře vařit. Pokud to tak děláte taky, tak je to supr. Pokud vám to ale nejde stejně tak, jako mě, tak jste docela v pejru. :D

Moje poslední omáčka chutnala hrozně a moje pondělní buchty byly suché. No, takže asi tak. Recepty a fotky níže, ale moc se na to netřeste, žádná bomba to není. Bohužel.

Buchty II. (207)

Ingredience: 50 dkg polohrubé mouky, 12 dkg másla, 10 dkg cukru, sůl, vanilka, citronová kůra, 1/4l mléka, 2 žloutky, 1 vejce, kostka droždí, máslo, moučkový cukr na posypání

Připravíme si mouku, rozsekáme do ní máslo, cukr, sůl, vanilku, citronovou kůru, vlahé mléko (ve kterém jsme rozmíchali žloutky a vejce) a nakonec vykynutý kvásek. Vše důkladně vypracujeme a dáme vykynout asi na 2-3 hodiny. Vykynuté těsto vyválíme, nakrájíme na čtverečky a plníme ovocem, nebo nádivkou (povidlová, tvarohová…). Buchtičky klademe na máslem vymaštěný pekáč a nakonec všechny ještě polijeme, nebo potřeme máslem. Necháme ještě chvíli vykynout a mezitím rozehřejeme troubu na 180°C . Buchty pečeme asi půl hodiny, vychladlé je rozdělíme a pocukrujeme.

Moje poznámky:

V originále je mouka krupičková (tedy něco jako polohrubá), v přepsaném vydání je mouka hrubá. Já hloupá jsme si zapomněla svoji starou Sandtnerku kdesi v autě a tak jsem to dělala podle nového přepsaného vydání. Hrubá mouka achich achich. Já nevím. Mně to moc nechutnalo, kluci si sice nestěžovali, ale já za sebe nevím. Nadšená jsem z toho nebyla. Buchty I jednoznačně vedou.

Já bych doporučila spíše tu mouku polohrubou.

Vepřové válečky se smetanovou omáčkou (208):

Ingredience: 20 dkg vepřového masa, 15 dkg hovězího masa, sůl, pepř, 3 dkg slaniny, 1 vejce, 1 a ½ housky, 2 dkg cibule, 1 dkg sádla, 2 dkg polohrubé mouky na obalení, 2 dkg sádla, cibule do kastrolu, 4 lžíce kyselé smetany, 1 dkg mouky na zahuštění

Vepřové ramínko nebo maso z kýty a květové hovězí maso umeleme a dáme do mísy. Přidáme k němu nakrájenou slaninu, sůl, pepř, ve vodě namočenou a dobře rozmačkanou housku, smaženou nakrájenou cibulku a vejce. Směs rozdělíme na stejné kousky a na pomoučeném vále z nich děláme stejně velké válečky. Obalíme je moukou a dáme do pekáčku na usmaženou drobně nakrájenou cibulku péci. Zapečené zalijeme vařící vodou, přikryjeme a dusíme asi ½ hodiny. Hotové vyndáme, omáčku slijeme, procedíme a nalijeme do kyselé smetany s umíchanou moukou. Omáčku povaříme a nalijeme na válečky. K válečkům podáváme bramborové smažené nočky nebo smaženky, ale také je možné k nim podávat houskové knedlíky.

Moje poznámky:

Válečky jsou dobré, omáčka už byla slabší. Neříkám, možné je, že její nedobrá chuť byla způsobená mým amatérismem, ale spíš bych si to třeba celé dala na paprice. To by byla mňamka! Knedlíky jsem udělala kynuté podle babičky, vsadila jsem na jistotu. Druhý den, jsem si vepřové válečky nakrájela, dala k nim na kostky nakrájené knedlíky a dala si to s vajíčkem. Upřímně, radost z jídla jsem měla o trošku větší než s tou ukrutnou omáčkou… No, asi ta mouka mi neudělala dobře. Nevíím J