O krájených žampionech vyrůstajících z hrudníku

Budíček 3:40, v 4:25 čeká taxikář, směr letiště. Nebudím se, zdálo se mi po asi 48 krát jak utíkám letištěm a nestíhám letadlo. Ve výtahu mě neznámy mladý muž upozorní, že mi z hrudě vyrůstají krájené žampiony. Prý to bude kvůli stresu. Ohromeně se na ně dívám v zrcadle.

Obléknu se do pracovního - do obleku a sním půlku makového pečiva. Pusa nejde otevřít, první bolesti v tento den, vím, že dnes to jinak nebude.

V taxíku mlčím, protože mluvit bolí. Taxikář je očividně rád.

Ve Frankfurtu omylem vystoupím o zastávku dřív a hledám podle mapy budovu na Stressemannallee. Kolik zdvojených písmen v jednom názvu. S více než 10 kg batožiny bloudím další kilometr. Ve všech zrcadlech kontroluji svou fialovou pusu a fialové zuby. Dnes jsem za Mrs Frankenstein a stydím se před zahraničními kolegy na jednání.

V deset ráno jsem to nevydržela a  o samotě  snědla kousek čokolády. Zbláznili se všichni kolem nebo já? Proč lidi dávají do jídel mini špendlíky? Píchá to.

Na oběd jsem rozdělila sendviče na půlky a když se nikdo nedíval- tak jsem se snažila otevřít pusu. Povedlo se.

Odpoledne rezignuji. Pozornost od mluvících přehlušuje bolest. Začínám se dostávat do jiných stavů- mám v sobě dva ibuprofeny 400 (kvůli horečce), jeden azitromycin mylan, dva vitamíny B komplex a tři pastilky tantum verde. Něco na té bolesti musí být pozitivního, má mě povznést duchovně? Těžce polykám, vlna pichlavé drásající bolesti nabrala nový směr- horná čelist.   Znovu se těším z uvědomění, že  mám ruky, nohy a s brýlemi vidím dobře.

Jednání skončilo v 18:17 a všichni se chystají na festival a prvotřídní večeři. Na příjmu u hotelu výrazná krátkovlasá blondýna za recepčním pultem s lesbickým zájmem hledí na můj oblek. Očividně ji však narušil celkový dojem můj prázdný pohled.

Ležím v hotelovém pokoji, je  29. května 2012, 19:30 přesně. A den s afty ještě stále nekončí…