O silvestrovské půlnoci jsem se ze střechy německého velvyslanectví díval, jak ohňostroje ozařují Prahu pestrou škálou barev. Na chvíli jsem zapomněl na mráz a užíval si pohled na vaše nádherné město. Vidět Prahu ozářenou od obzoru k obzoru byl velkolepý zážitek. Uvědomil jsem si však zároveň, že se mi tato podívaná naskýtá na nějakou dobu naposledy.
Můj pobyt v České republice je téměř u konce. Jak se můj odjezd naplánovaný na 20. ledna blíží, uvědomuji si, že bych se ještě rád sešel se spoustou lidí a udělal milion věcí (což je jeden z důvodů, proč mi trvalo tak dlouho, než jsem se pustil do psaní těchto blogů). Při přípravě odjezdu doprovází mě i mou ženu jistá dávka melancholie. Z profesionálního i osobního pohledu patří dva a půlroku strávených v Česku k těm nejzajímavějším v našem životě. Funkci velvyslance pochopitelně doprovází jedinečná možnost seznámit se s výjimečnými lidmi a účastnit se pozoruhodných akcí. Nic takového jsem nikdy předtím nezažil, a tak jsem se mnohokrát musel štípnout, abych si uvědomil, že mě opravdu potkalo takové štěstí. I když jsem si politické debaty a spolupráci s jinými diplomaty užíval, nejvíce se mi do paměti vryly akce, při kterých jsem nemusel být ve společenském obleku a mohl se bavit s lidmi, kteří nevěděli, kdo jsem. Stejně jako mí předchůdci ve funkci amerického velvyslance jsem si Čechy velmi oblíbil a těžko se mi s nimi bude loučit. Pevně proto věřím, že náš odjezd koncem ledna bude pouze dočasný a že se nám v budoucnu naskytne příležitost se do České republiky vrátit.
