Zloba jako diagnóza

Občas se nestačím divit, kam až sahá lidská zloba, zášť, nenávist, škodolibost, potřeba ublížit.

Vztahy mezi lidmi jsou obyčejně velmi komplikované nejenom mezi partnery, rodiči a dětmi, sourozenci - rodině jako takové, ale velmi často se s problémy setkáváme i na pracovišti.

Čím větší kolektiv, tím více problémů.

Jako by nestačilo, že člověk chodí z práce ztrhaný jako budík, ale ještě jde kolikrát domů s těžkou hlavou, protože se právě dozvěděl, že se o něm šíří pomluvy. Někdy nad nimi dokážete mávnout rukou a říkáte si: „No,jo, zase výplod nějakého chorého mozku,“ jindy jste doslova šokováni, je to záležitost bolestná, je vám do pláče a kladete si otázku „proč?“

Když jsem kdysi nastoupila do svého nového zaměstnání, zaučovala mne žena, mající veškeré předpoklady k tomu, aby byla šťastná – má hodného muže, zdravého syna, nový dům, dobrou práci…

„Jeden by řekl : „Co si více přát.“

Pokud byste však očekávali, že z dotyčné bude štěstí doslova ukapávat, velice byste se mýlili. Větší negativistku jsem v životě nepoznala.

Vzhledem k tomu, že jsem v rámci zaučování chodila dotyčné několik týdnů v patách, neubránila jsem se jaksi příjmu tak důležitých informací, jako například, že:

„Kolegyně A trpí přemírou péče o svého syna, čímž z něj vychovává nesamostatného debila, což je ovšem způsobeno především tím, že je na něj sama – na druhou stranu se mu fakt věnuje.

Kolegyně B má za manžela neskutečně žárlivého manžela, no prostě idiot (co bych ale také čekala od policajta, že? Cha cha cha) a ona je fakt slepice bez mozku, že si to nechá líbit.

Kolega C spal s kolegyní D, proto za ní musím dělat její práci. Nakonec to ruplo, tak se s ní kvůli dítěti rozešel, ale ona ho furt miluje (všimni si, jak na něj zamilovaně kouká. Podle toho, co mi vyprávěla, jí to doma s tím jejím vůbec neklape).

Kolegyně E je naše pornohvězda, co ho na vánočním večírku vykouřila našemu manažerovi, kolega F mu pak rozbil hubu a manažer dostal výpověď.

Kolegyně G má za manžela hnusnýho starýho cikána a podporuje svoji dceru v záškoláctví, navíc ji chce dát na zdrávku, což je dneska tak akorát o utírání prdelí nemohoucím, ale stejně se tam nemá šanci dostat, protože moc chytrosti nepobrala. Co si budeme povídat, ona její maminka taky moc chytrá není, je sice hodná, ale hloupoučká.

Kolegyně H je taky úplně blbá, tlustá a všimni si, jak chodí nevkusně oblékaná. Taky se se mnou jednu dobu chtěla kamarádit, tak se mi svěřila, že si ten její náramně libuje, jak jí jde kouření. No hnus. (doplněno předstíráním dávicího reflexu).

Kolegyně I je tak blbá, že se nechala zbouchnout idiotem, co jí nakonec stejně utekl s Ukrajinkou a ještě jí zůstaly jeho stotisícové dluhy. Naštěstí nebyla tak blbá, aby si to dítě nechala.“

Moje „zaučování“ pokračovalo informací o tom, jak ji naše firma poslala na školení a měla tu nehoráznou drzost ubytovat ji v dvoulůžkovém pokoji. „No chápeš to? Copak jsem na nějakém skautském táboře, abych spala s nějakou cizí krávou? Ale jiný pokoj mi nedali, tak jsem jí vydeptala tak, že šla spát někam na chodbu a já měla pokoj pro sebe. Chá chá chá.“

Koukala jsem na svoji učitelku s otevřenou pusou a okamžitě se vžila do pocitů té ubožačky, co musela přespat na chodbě hotelu, přičemž se neprovinila ničím jiným, než tím, že si ji firma dovolila také poslat na dvoudenní školení a ubytovat ve dvoulůžkovém pokoji. Nebo do pocitů ženy, která, v domnělém přátelství oné osobě svěřila své intimní zážitky a na níž si teď půlka firmy posměšně ukazuje prstem – to je ta, co prej tak dobře kouří.

Dvakrát po sobě jsem svoji učitelku odvezla domů, za což jsem si vysloužila krom díků kritiku, jakéže jsem to prase, když mi v autě krom toho včerejšího ohryzku od jablka přibyl ještě jeden. Mohla jsem samozřejmě vysvětlovat, že jsem v tom spěchu ty ohryzky zapomněla vyhodit, ale na místo toho jsem ji poučila, že jednou z výhod vlastního auta je ta, že si v něm můžete dělat, co chcete.

Následující den už jsem ji domů nevezla. Nedošlo na to. Ještě před odjezdem jsme se stavily na kuřárně na kávu, kde se kolegyně tak nějak dotkla slova jejího nadřízeného, na což reagovala vržením kelímku s kávou do odpadkového koše umístěného na druhé straně kuřárny, takže mne tím kafem zlila od hlavy k patě a odešla.

A zatímco já přemýšlím o tom, kde se bere v jednom člověku tolik necitlivosti a zloby, dotyčná chodí na kávu s těmi, které tak bezostyšně pomlouvá – na to, aby si s ní dal člověk cigáro a kafe, patrně může být i hloupoučký.

Svoji učitelku jsem před několika měsíci upozornila na její bezohledné a sobecké chování, i na to, že mi z ní jde mráz po zádech.

Na jednu stranu je mi jí líto a chápu ji, jako nemocného člověka. Na druhou stranu jsem šokována, kolik bolesti a zloby dokáže kolem sebe rozmetat jeden takto nemocný člověk.

Je jenom na nás, zda se touto nemocí necháme nakazit, nebo zda jí dokážeme čelit. Zda se nám podaří neoplácet zlo zlem a ve svém srdci nalezneme pro takto nemocné lidi soucit, pochopení a toleranci. Zda si uvědomíme, že ke zdravému způsobu života patří láska, radovat se z maličkostí, nebát se prožívat své štěstí a přát ho druhým.

Že je někdo tlustý, tenký, malý, velký, prase nebo policajt nebrání tomu, být v životě šťastný. A dokáže to, dle mého soudu i člověk, který neměl zrovna šťastné dětství .

Chce to jen chtít.

Jitka Gotterová