Aneb když se z blbce vyklube ještě k tomu všemu klient České pojišťovny
„Do prdele, ženská, copak nevidíte, že couvám?“ hulákal na mě ten milý pán, hned poté, co odstavil svůj vůz na protější straně silnice a valil to směrem ke mně.
„No, to vidím,“ pravím poněkud nešťastně při pohledu na svoje auto.
„Tak co tady tak blbě stojíte? Tady vůbec nemáte co stát!“ máchal zeširoka rukama.
„Co prosím?“ nechápu, protože už poměrně dost dlouhou dobu si myslím, že ty šikmé bílé čáry říkají, že do jednoho z těch chlívečků můžu kliďánko zaparkovat svoje auto, aniž by někomu překáželo, a že je to tudíž odstavná plocha pro auta.
A taky jsem si myslela, že když někdo chce do jednoho takového chlívečku nacouvat například dodávkou, musí se nejprve podívat do zpětného zrcátka, jestli náhodou z jiného chlívečku někdo nevyjíždí a nestojí připraven, že až přejede to auto, co mu jede z leva, zařadí se na hlavní.
A tak zatímco pán pořád hulákal něco ve smyslu ženská za volantem - auto bez řidiče a snažil se napasovat na ten můj rozštípaný nárazník krytku mlhovky, která se do té doby válela na zemi, zavolala jsem policajty.
„Helejte, vodvolejte ty policajty, protože to já bych eště dostal pokutu. Tak to tady sepíšeme a já to teda beru na sebe,“ pravil ten milý pán, kterému došlo, že by se přece jenom měl člověk při couvání nejprve kouknout, kam že to vlastně couvá. Podal mi ty moje plasty s tím, že to tam nejde narvat, páč je to opravdu rozbitý a sepsali jsme záznam o dopravní nehodě.
Českou pojišťovnu, u níž měl dotyčný povinné ručení, jsem kontaktovala ještě týž den, viník nehody vinu taky přiznal, takže pohoda. Dojela jsem na nejbližší pobočku pojišťovny, aby mohl likvidátor škodu nafotit a dostala jsem hned kontakt na smluvní autoservis. Ten mne poslal do autorizovaného servisu, protože má prý na dva měsíce plno. V autorizovaném servisu, kde by mi auto opravili do tří dnů, mi však spočítali, že bych měla doplatit cca pět tisíc, protože výměnou poškozených starých dílů za nové by došlo k značnému zhodnocení mého vozu, což pojiš´tovna rozhodně nepodpoří. Vzhledem k tomu, že jsem nehodu nezavinila a požadovala jsem JEN vrátit auto do původního stavu, odmítla jsem investovat jakékoli svoje peníze.
Operátorka na zelené lince (když jsem zjistila, kolik stojí volání na tuto linku, jen se mi protočily panenky) mi našla jiný smluvní autoservis vzdálený čtyřicet kilometrů s tím, že blíž nic nemají. Zavolala jsem tedy do servisu a bylo mi řečeno, že bych tam musela týden auto nechat. Týden bez auta a ještě vás tam musí někdo další odvézt a zase přivézt, což je najetých sto šedesát kilometrů, které vám také nikdo nezaplatí.
Požádala jsem tedy pojišťovnu o vyplacení pojistného rozpočtem. Řekli mi, že mi peníze pošlou do tří dnů. Když jsem po týdnu volala, že jako nic nepřišlo, dozvěděla jsem se, že majitel dodávky tvrdí, že tak velkou škodu mi teda nezpůsobil, že mi jenom rozbil mlhovku, ale nárazník a blatník ne, a že ta modrozelená barva, co se nachází na mém autě v místě střetu, rozhodně není z jeho auta, ačkoli je, shodou okolností, úplně stejná.
A tak jsem tedy přistavila auto v nejbližší pobočce pojišťovny k opětovnému ohledání vozu, měření a nafocení. Likvidátor rovnou prohlásil, že urvat mlhovku včetně mřížky by se asi dost těžko podařilo bez poškození nárazníku a že je tedy zcela zřejmé, že viník škodu takového rozsahu způsobil. Poslala jsem též pojišťovně výpověď svědka včetně kontaktu na něj a fotografie pořízené na místě nehody s časovým údajem.
Následovalo několik dalších týdnů telefonování s pracovníky České pojišťovny, kteří si mě předávali, jako horký brambor. „Musíte vydržet, kolega, co má váš případ je čtrnáct dnů na dovolené.“ Podivila jsem se, že to jako nemůže řešit někdo za něj. „No, to nemůže, protože on o tom ví nejvíc, ale vydržte, v pondělí bude v práci a hned vám zavolá,“ pravil kolega.
V pondělí, ani následující dny samozřejmě nikdo nevolal, tak jsem zase žhavila dráty já. Měla jsem štěstí – telefon zvedl dotyčný, co se konečně vrátil z té dovolené a naprosto nezúčastněně mi sdělil, že mají těch případů tolik, že si fakt nemůžou dovolit někomu volat a že ten můj případ převzal jiný jeho kolega – kontakt na něj jsem obdržela.
„Jo, takže když se konečně vrátí z dovolené ten, který jediný byl dosud schopný řešit můj případ (proto to dosud nikdo jiný řešit nemohl), předá to někomu jinému – předpokládám někomu, kdo odjel na dovolenou, že?“ odtušila jsem brunátná vzteky.
Kontaktovala jsem tedy svého nového likvidátora a požádala o přistavení náhradního vozidla (které jsem mimochodem požadovala již před týdnem, což nikoho v pojišťovně nezajímalo), protože už mě opravdu nebavilo, jak mě pojišťovna nutí jezdit s rozbitým autem (co kdyby bylo potřeba další ohledání vozu). Taky by mě moc zajímalo, jak by se asi rozhodovalo o rozsahu škody, kdybych například auto nabourala.
Došla mi trpělivost a tak jsem zavolala na policii s tím, že tam pošlu veškeré podklady k dopravní nehodě a požaduji, aby případ šetřila policie, což mi bylo přislíbeno.
Panu viníkovi jsem zavolala, že na něj podávám trestní oznámení pro křivé obvinění z pokusu o pojistný podvod, čehož se zpětvzetím přiznání viny za rozsah škody dopustil a oznámila mu, že jsem již kontaktovala policii.
A světe div se, hned druhý den mi zavolal pracovník pojišťovny, že to právě počítá a hned jak to dopočítá, mi posílá peníze na účet.
„A že tak najednou, a mohla bych vědět, kdo a jak ten posudek vypracovával?“ nedalo mi to.
„No, to už je teď snad jedno, nééé?“ pravil ten pracovník pojišťovny a ujistil mne, že policie už tady opravdu nemá co šetřit.
„Jistě, teď už je to opravdu jedno,“ pomyslela jsem si a byla šťastná, že si po dvou měsících neustálého telefonování a přistavování auta k ohledání můžu nechat auto opravit.
Jsem ovšem poučená a až do mě příště zase někdo nabourá, rozhodně si k tomu ty policajty zavolám hned, ať si klidně pan řidič zaplatí pokutu.
Co kdyby se z řidiče vyklubal další blb s povinným ručením u České pojišťovny.
Hodně šťastných kilometrů bez nehody
Jitka Gotterová
