Tak jsem se z článku: Žák pobodal učitelku dozvěděla, že jednou z příčin násilí páchaného dětmi je jejich pocit bezmoci, a že bude hrát svoji roli i v dalších tragédiích. Druhou možnou příčinou v minulých i budoucích tragédiích je prý pak pedagog predátor.
Většinou je prý finálním důsledkem onoho "necitlivého přístupu" pedagoga a rodičů - mastný flek pod nejvyšším oknem budovy, oprátka na konci provazu, ve které vyhasne mladý život. Zkrátka ten nejsmutnější jev - dětská sebevražda.
V diskuzi pak zazněl názor autora: „Slabší kusy odpadaj, ale někdy se kořist ubrání a predátor si odnese šrámy nebo rovnou zhebne. Vše v pořádku...“
Autor doporučuje také článek: Tak nám zabili učitele. Divíte se? V němž se autor zamýšlí nad tím, že by v zásadě stačilo dát žákům a studentům větší možnost obrany jiným způsobem, aby nemuseli sahat k násilí fyzickému.
No, potěš koště, to jsou tedy názory.
V dobách, kdy chodili do školy naši prarodiče, tahali učitelé žáky za pejzy a mlátili je rákoskami, nikdo si netroufl promluvit, aniž byl vyzván, natož pak si doma na svého predátora ztěžovat, přesto své učitele žáci fyzicky nenapadali.
Za mých mladých let jsme měli učitele, který prováděl na dva největší provokatéry ve třídě doslova fackovací nálety (a to v dobách, kdy už tyto praktiky nebyly zrovna standardními metodami), nechával je dlouho po škole, museli uklízet kabinet, psát úkoly navíc, no fakt děs. A víte co? Učitel neskončil s nožem v zádech, nebo rovnou v márnici, a ani jeden z těch kluků nespáchal sebevraždu.
Děti rodičů, kteří nebyli v KSČ, se obyčejně dostaly na VŠ jen ve výjimečných případech a ty, co se nedostaly, to vnímaly jako zatraceně svinskou křivdu, stejně jako absolventi vysokých škol, kteří pracovali po mnoho let jako pomocná síla, protože prostě neměli ten správný kádrový profil. Většina těch lidí nikoho nezabila, ani nespáchala sebevraždu.
Absolutně běžné bylo, že jsem vyfasovala poznámku za něco, co jsem neudělala, protože jsem zkrátka byla, kam má paměť sahá, známá rebelka, takže jsem, logicky, byla u všech průšvihů prvním adeptem na viníka. Doma jsem pak obyčejně dostala zákaz vycházek nebo rovnou přes hubu a ani jeden z mých rodičů nikdy nezkoumal, zda-li se mi nestala nějaká křivda. Moje rodiče nikdy nezajímal můj pocit bezmoci a nikdy si to nedošli s učiteli vyřídit nějakým účinným vyhrožováním tak, jako se to děje dnes.
Sice jsem maminku poté, co mne honila v pokojíčku okolo stolu s vařečkou v ruce a křičela: „Zastav se, nebo tě seřežu,“ zamkla a odešla ven za kamarády, protože jsem si říkala, že bych musela být úplně blbá, abych si na ten výprask dobrovolně počkala (maminku vysvobodil z pokoje po zhruba třech hodinách až tatínek), ale nikdy jsem se neuchýlila k násilí fyzickému, a to ani doma, ani vůči svému predátorovi školnímu. Dokonce ani můj bývalý manžel a ani jeden z mých zakomplexovaných neschopných šéfů, které jsem kdy měla, dosud neskončil s nožem v zádech či kdekoli jinde.
Tak nevím, ale myslím, že Svět nebyl, není a nikdy nebude spravedlivý.
Svět je plný zakomplexovaných učitelek, debilních rodičů, kteří se nestarají o svoje děti nebo je dokonce týrají, arogantních neschopných šéfů, kteří si své sebevědomí dobíjejí neustálou kritikou a ponižováním svých podřízených, tyranizujících partnerů, úchylů, zlodějů, podvodníků, násilníků či politiků, kteří svým jednáním přináší pocit bezmoci a zoufalství dnes a denně.
Svět je prostě predátorů plný. Taková je realita života. Život je boj a někteří o něj a o své místo na Slunci musí bojovat již od útlého dětství.
Příčinou násilí páchaného dětmi není jejich pocit bezmoci, ale to, že něco není v pořádku s nimi samotnými.
Že něco není v pořádku se společností, v níž dospělý člověk, rodič a vychovatel dokáže říci: „Slabší kusy odpadaj, ale někdy se kořist ubrání a predátor si odnese šrámy nebo rovnou zhebne. Vše v pořádku...“
Už mnohokrát mne napadlo, že někteří jedinci by nikdy neměli mít a vychovávat děti. Bohužel mají a vychovávají, a to je možnou příčinou minulých i budoucích tragédií.
Divíte se?
Jitka Gotterová
