Nedavno si jedna moje známá stěžovala na toho svého: „Ti chlapi jsou fakt úplně na hovno, dyk von toho malýho ani na chvíli není schopnej uhlídat. Šel s ním jenom na procházku, a co myslíš, za hodinu byli zpátky, že se mu kluk vymáchal v potoce. A v těch novejch botách!"
Vzpomněla jsem si na tu fůru úrazů, co absolvovali naši kluci, a napadlo mne, že mají obrovské štěstí, že tu rodičovskou a prarodičovskou péči vůbec přežili.
Měla jsem pár dnů před porodem, a protože už mi činilo celkem problém pobíhat za naším téměř tříletým synkem, převzal péči o něj manžel. Ten, jsa přesvědčen, že je synův pohyb dostatečně omezen plotem kolem celého pozemku, zaháněl zrovna žízeň, která byla v tom vedru fakt veliká, jedním řádně vychlazeným zrzavým mokem. Když jsem na muže houkla z okna, kdeže má kluka, začal se rozhlížet s takovým tím udiveným debilním výrazem „teď tady byl,“ načež nám o chvíli později přivedl syna úplně cizí pán s tím, že nám ho málem přejel, když mu vlítnul pod auto hned poté, co ho napadlo otevřít branku.
Absolutně jsem se zhroutila a ještě tu noc porodila našeho druhého potomka. A zatímco já si užívala v porodnici dobré stravy a stále spícího mimina, manžel hlídal ten náš pytel blech. Hned při druhé návštěvě v porodnici mi sdělil, že ač se od kluka nehnul na krok „No přísahám,“ stačil si Šimon vrazit do oka tužku „ale naštěstí nebyla ořezaná,“dodal.
Když byli našemu Šimonovi dva roky, vrátila nám ho babička z odpolední procházky se zkrvaveným obličejem slovy: „Jituš, promiň, ten dědek je fakt úplně blbej, von mu ten kluk spadnul na asfaltce a sedřel si celej nos.“ Děda táhnul kočár a tvářil se, chudák, jako spráskanej pes. Tenkrát jsme, my rodiče, stejně, jako babička, nemohli pochopit, jak se to tomu dědovi mohlo stát (když přece to dítě hlídám, tak mi nemůže spadnout, ne?)
Tatínkův výlet se synem do zoologické zahrady skončil při nastupování do auta hned poté, co Šimonovi zavřel prstíčky do dveří, čímž mu dva podélně rozštípl, takže jsme skončili v nemocnici a náš syn následující dva týdny s dlahou.
O tři roky později si Šimon přivezl z dovolené silniční lišej nejenom po celém obličeji, ale témě po celém těle, poté, kdy jsme s manželem považovali za výborný nápad dát mu do ruky vodítko s naší fenou psa Novofoundlandského, která ho následně na konec ulice dotáhla takovou rychlostí, že než jsme se stačili vzpamatovat, bylo po všem. Když jsme v nemocnici líčili, jak že se to stalo, zpražila nás lékařka takovým pohledem, že už nemusela ani nic říkat, aby nám došlo, jací, že jsme to kreténi.
Když byl Šimon ve druhé třídě, vzal ho s sebou jeho otec na jakousi přípravu obecních slavností. Byli zpátky asi za půl hodiny. Manžel tlačil kuka před sebou a tvářil se provinile. „Cos to na sebe vylil za barvu?“ hulákala jsem na Šimona. „Půjde to vůbec umejt?“ zaútočila jsem na jeho otce, který jen odvětil: „To není barva, spadnul z lávky do potoka zrovna na kámen a rozseknul si čelo.“ Vzhledem k tomu, že měl kluk od krve už téměř celou polovinu těla, podlomila se mi kolena a byla jsem absolutně paralyzována. Duchaplný otec mu rychle ovázal hlavu a odvezl do nemocnice. „Měl prý kliku, kdyby spadl na ten kámen jen trochu jinak, nemusel to přežít,“ pravil otec, když dorazili z nemocnice, a já mu byla vděčná za to, že, na rozdíl ode mne, byl schopný se o něj postarat. Našemu synovi několik následujících dnů přezdívali kamarádi „mongolský člověk,“ protože měl opuchlý celý obličej a jeho oči připomínaly jen jakési škvírky.
Mně zas Jakub málem vypadl z okna a dodnes děkuji pánubohu za to, že to neskončilo neštěstím. Stačila jenom sedačka pod pootevřeným oknem. Šimon sledoval v televizi nějakou pohádku, Jakub si hrál na sedačce s kostkami a já pobíhala mezi obývákem a plotnou, protože kromě toho, že je třeba děti ohlídat, je musíte taky nakrmit. Stačí chvilka a než zamícháte omáčku v hrnci a vrátíte se do obýváku, váš syn balancuje v dupačkách v otevřeném okně, přidržuje se hrany okna a pozoruje ten cvrkot dole. Naštěstí mne nenapadlo zakřičet, skočila jsem po něm a stáhla ho dolů. Když jsem měla pocit, že zase začínám normálně dýchat a jsem schopná postavit se na nohy, okamžitě jsem přestavila obývák a už nikdy jsme neměli sedačku či cokoli jiného pod oknem. Pocitu viny za tuhle svoji neopatrnost, která mohla stát mého syna život, se asi nezbavím nikdy a od té doby jsem taky dost opatrná na to, abych někoho odsuzovala za to, že neohlídá dítě.
Naopak mám pocit, že je obrovskou náhodou, když se vám podaří dítě uhlídat a už vůbec si nemyslím, že by se v tomto ohledu měli plošně odsuzovat jenom chlapi.
Moje maminka byla nějakým idiotem vystrčena z vlaku ještě před tím, než stačil zastavit ve chvíli, kdy mne, jako osmnácti měsíční dítě, držela v náruči. Stála připravená u dvěří, aby stihla se mnou a všemi těmi taškami vystoupit, načež člověk stojící vedle ní otevřel dveře a někdo jiný do ní, pravděpodobně nechtěně, strčil. Poté, co moje maminka vyprávěla mému manželovi, že jsem měla několik dní vytlačeny na hlavě koleje, smál se této (veselé příhodě) můj muž ještě několik let. Koneckonců přežila jsem, tak proč se nezasmát.
Ve čtyřech letech jsem strčila fajfky do škopku na koupání zrovna, když do něj maminka lila vařící vodu a o rok později jsem si naběhla na násadu koštěte ve chvíli, kdy maminka vytírala kuchyň, načež lékaři několik týdnů bojovali o záchranu mého oka.
O několik let později (kdy už jsem pobrala nějaký ten rozum) jsem si šáhla pro pečené brambory do žhavého popela holýma rukama, a v dospělosti, kdy už jsem byla dokonce zasloužilou matkou, a dalo by se očekávat, že můj mentální vývoj dosáhl jakési přijatelné úrovně, jsem si při výměně žárovky pošťourala prstíkem v objímce, aniž bych vypnula proud.
Takže tak, přátelé. Buďme rádi, že jsme přežili a doufejme, že tu naši péči přežijí i naše děti.
Jitka Gotterová
