Ženská, která má doma neskutečně žárlivého chlapa, je prostě fakt chudák. O tom žádná. Ale…
Ženy „vlastnící“ muže s až chorobnou žárlivostí prožívají peklo na zemi (může to být i opačně a takové peklo samozřejmě mohou prožívat i muži s chorobně žárlivými ženami).
Většina takto postižených jedinců, které znám, prohlašuje s naprostou přesvědčeností, že takové chování jejich partnera je naprosto bezdůvodné. Osobně mne nikdy nenapadlo o tom pochybovat, neb oni to jsou, kdo skutečně ví, jak se věci mají.
Kolikrát stačí, když je ženská hezká, nebo má například velká prsa. Takovou prostě ti chlapi nenechají na pokoji a není se co divit, že dá partnerovi pořádnou fušku si takový poklad uhlídat. To je potom potencionálním nebezpečím kde kdo od ohlídnuvšího se človíčka na chodníku až po kolegy v práci.
Kdysi jsem jednu takovou kolegyni v práci měla.
Chudák ženská. Vzhledem k tomu, že zastávala jistou vedoucí funkci, každou chvíli jí domů volal nějaký ten zaměstnanec s prosbou o radu a není se co divit, páč jsme také každého ujišťovali, že je lepší desetkrát zavolat, než jednou něco zmrvit.
Problém byl, že jeden náš kolega si vzal ona slova k srdci a volal skutečně pořád kvůli kdejaké blbině. Dotyčný získal přezdívku telefonista a nutno přiznat, že příjemce svých častých hovorů často spíše rozesmál, než naštval.
Ne tak chudáka naší kolegyni, která měla údajně po každém jeho telefonátu doma peklo, protože musela absolvovat výslech svým žárlivým manželem a vysvětlovat, co s ním má a jak dlouho apd.
Tento problém považovala naše kolegyně za tak závažný, že jej bylo nutné řešit i na poradě za účasti manažera, kde bylo všem zaměstnancům našeho oddělení vysvětleno, že všichni zaměstnanci mužského pohlaví (předpokládalo se, že ženy hrozbu nepředstavují) mají striktní zákaz volat dotyčné v době jejího volna, neboť jí tím způsobují neskutečná muka, jichž se jí následně dostává od jejího chorobně žárlivého manžela.
Všichni byli tak trochu v rozpacích, některým to připadalo veselé, jiní po očku soucitně pohlíželi na tu chudinku, které nemůže nikdo ani zavolat, kvůli nějakému žárlivému pitomcovi a všichni společně jsme si říkali: „chudák ženská.“
Uběhlo sotva několik týdnů a chudák ženská trávila čím dál tím více času v pracovní době psaním jakýchsi flirtovních sms zpráv s jedním kolegou z jiného oddělení. Upozornila jsem ji, že mi fakt vadí, že se touto činností zabývá v době, kdy máme v práci docela honičku a doporučila jí, aby si to flirtování nechala po pracovní době. „Blázníš, to by mě ten můj zabil!“ pravila a odcitovala právě došlou zprávu. „No když ti to za to stojí….,“ zauvažovala jsem nahlas a dodala „asi by se mi nechtělo riskovat rozpad rodiny kvůli nějakým blbým sms zprávám.“
Kolegyně jen pokrčila rameny a vzala si k srdci mé doporučení, aby flirtovala mimo pracovní dobu, a tak místo na pátou hodinu začala jezdit do práce o hodinu či dvě dříve. A zatímco mně tvrdila, že tento čas tráví v práci proto, že nemůže spát, manžel ji litoval, v jak nelidských podmínkách tu musí pracovat, když ji vedoucí nutí jezdit do práce na třetí hodinu ranní a ještě ty dvě hodiny musí odpracovat navíc, a tak začala mít požadavky, aby mohla o tu dobu odejít z práce dříve. Z její elektronické docházky jsem však zjistila, že většinu této doby tráví mimo své pracoviště a ujistila ji, že si nepřeji, aby chodila do práce dříve, než v půl páté a pokud bude mít problémy se spaním, tak ať si najde nějakou bohulibou činnost ve své domácnosti.
S kolegyní jsme si tak nějak přestaly rozumět, a tak se nechala přeřadit na jiné oddělení.
Přišel předvánoční čas a tolik očekávaný firemní večírek. Ti, co se zúčastnili, si to pořádně užili a ti, na které vyšla směna, a zúčastnit se nemohli, si nechali vyprávět.
Když mi personální oddělení poslalo soubor fotek z vánočního večírku, hned jsem svolala přítomné kolegy a všichni jsme se zvědavě nahrnuli k monitoru, abychom také byli v obraze, cože se to na tom vánočním večírku dělo.
Když přišla na řadu fotografie, na níž si naše chudák kolegyně (co má za manžela toho bezdůvodně žárlivého pitomce) vyměňovala sliny s jedním obchodním zástupcem tak pečlivě, že to neuniklo pozornosti fotografa, všichni jsme se na sebe podívali a nevěřili vlastním očím.
Jeden kolega to hned vtipně okomentoval slovy: „Ale volat se jí furt nesmí, že jo?“ načež všichni přítomní vybuchli smíchy.
Mě při pohledu na to jazykové tornádo napadlo (přiznám, že hodně škodolibě): „Holka, tobě dal pánbůh třikrát prsa, ale ani jednou mozek,“ a poté, co kolega dodal: „chudák manžel,“ jsme všichni jen souhlasně pokývali a šli si po své práci.
A i když ona fotka byla do hodiny ze souboru odstraněna, pomohlo to některým lidem pochopit, že jsou někdy věci trochu jinak, než se na první pohled může zdát.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Někteří lidé mi mají za zlé, že zde na blogu uveřejňuji své veselé i méně veselé zážitky z práce, a i když neuvádím název firmy ani skutečná jména kolegů, cítí se tím býti dotčeni. Prý je velmi snadné poznat, o kom je řeč, což je často doprovázeno vyjádřeními, že jsou moje články plné lží.
Já si zase říkám, že kdyby byly moje zážitky, jež zde na blogu popisuji plné lží, těžko by se v nich někdo mohl poznat. Proč si myslet, že je to právě o vás, když vám se nic takového přece nestalo? Nechápu.
Osobně se domnívám, že ti lidé, kterých se mé články dotýkají, jsou pokrytci, kteří často sami ubližují druhým, ale běda, když jim někdo nastaví zrcadlo……
Je mi úplně jasné, že se moje kolegyně cítí daleko lépe v roli chudáka ženské, co zasluhuje politovat, jaký že to má těžký život, než v roli člověka, který se nestydí dělat ze svého muže i ostatních kolegů blbce.
Jinými slovy, chovejte se k lidem tak, jak byste si přáli, aby se oni chovali k vám. Chovejte se tak, abyste se za to nemuseli stydět, těžko se pak najdete v článcích plných lží.
A opravdu velkým uměním je zasmát se sám sobě a brát život s nadhledem, naštěstí i tací se najdou.
Jitka Gotterová
