Vánoce u našich nebo u vašich?

Tak jsme se tak zrovínka minulý týden bavily s jednou kolegyní v práci, kterou mám fakt ráda, protože to je taková ta člověčina, co by se roztrhala, aby mohla komukoli pomoci, o Vánocích.

„Tak se, holka, na ty Vánoce nějak netěším," pravila a pokračovala „zase u nás budou manželovi rodiče, tchýně mě bude celou dobu sekýrovat a kritizovat, pod stromeček mi dá přečtenou knížku a ještě, než ji stačím vybalit, převypráví mi celý její obsah. Druhý den je manžel odveze domů, aby měli ten svůj klid, pak se pohádáme, a bude po svátcích.“

„A to by jim nešlo vysvětlit, že byste byli rádi na Vánoce sami?" ptám se poněkud nechápavě. „Jo, to už jsme jednou udělali, napsali si Ježíškovi, že by tedy Vánoce rádi strávili v teplých krajích, tak jsme jim tu dovolenou zaplatili a dalších půl roku se z toho vzpamatovávali," mávla rukou smířena se svým osudem.

U nás v rodině nikdy nebylo tradicí trávit Štědrý den společně, nikoli proto, že by si to moje maminka nepřála – naopak, slzela pokaždé, když v čase předvánočním vyprávěla v TV kdejaká slavná osobnost, jak se u nich doma vždycky všichni sejdou, lijí olovo a purpura na plotně voní, a jak je to všechno hrozně fajn.

Můj bývalý manžel kdysi, už je to hodně dávno, prohlásil, že jestli budu trvat na tom, aby s tou semetrikou (samozřejmě měl na mysli moji zlatou maminku), která je u nás pečená vařená v kteroukoli denní dobu, a ani neumí zaťukat, když vchází, trávil Štědrý večer, tak se tento rozhodně obejde bez něho a samozřejmě nezapomněl dodat, že pak můžu našim malým dětičkám vysvětlit, proč s námi tatínek není na Ježíška.

Domnívala jsem se, že moji rodiče pochopí, že zkrátka alespoň na ten Štědrý den bychom byli rádi sami, a pozvala jsem je na první svátek vánoční na oběd.

Maminka ihned pochopila, že ani letošní Vánoce u nás nebudou idylické tak, jako u slavných osobností a ihned mi vysvětlila, jaký že jsem to nevděčný zmetek, jak jsem si toho debila neschopného mohla vůbec vzít, že by jí u nás stejně nechutnala rybí polévka, protože každý normální člověk dává do rybí polévky zeleninu strouhanou, nikoli krájenou na kostičky, a ujistila mne, že od nich k Vánocům dostaneme tak leda hovno.

Byly to opravdu krásné Vánoce.

Po mnoha mnoha mnoha letech jsem se s mým novým manželem a starými dětmi vypravila na druhý konec republiky, abychom strávili svátky vánoční v kruhu rodinném, pálili Františky a lili olovo….

Docela jsem se těšila, protože jsem se s našima poměrně dlouhou dobu neviděla.

Vánoční výzdoba byla dokonalá. Už z dálky svítil všemi barvami obrovský strom, který byl nainstalován hned u vchodu, a v celém domě nebylo jediné okno, v němž by něco neblikalo.

Futra všech dveří v domě byla vyzdobena girlandami, na každém lustru viselo něco vánočního, po zábradlí do patra se plazil Santa Klaus, a na plotně voněla purpura.

„Jůůů, to je jak ty americký Vánoceeeee,“vykřikl obdivně můj mladší syn. „Ty voleee, to je nářez,“ pravil můj starší.

Můj muž s mým tatínkem jeli koupit novou velikou televizi, protože maminka předpokládala super vánoční program.

Přišel čas zdobení vánočního stromku, který sahal až ke stropu a zabral polovinu obývacího pokoje, a dalo kurevskou práci narvat ho do stojánku tak, aby stál rovně, o což se usilovně snažil můj muž. Kluci byli tím stromem naprosto fascinováni, protože s naším umělohmoťákem o výšce sto dvacet centimetrů, který každoročně sneseme z půdy už ozdobený, se to fakt nedalo srovnat.

„Průůůser,“ vykřikla zděšeně maminka a dodala „my nemáme špičku, dyk tu jednu, co jsme měli, jsme dali na ten strom venku.“ Domnívala jsem se nahlas, že je ten stromek fajn i bez špičky, načež mne maminka zpražila pohledem tak, že mi ihned došlo, že stromek bez špičky je něco, jako rybí polévka se zeleninou nakrájenou na kostičky.

Vypravili jsme se všichni na nákup špičky na strom a poslední vánoční dárky. Hned v první vietnamské prodejně jsme zakoupili jakousi bílou špičku, protože jinou neměli. V druhé vietnamské prodejně jsme zakoupili další dvě špičky – měli červenou a žlutou, a při nákupu obou jsme dostali slevu. „Co budete dělat se třema špičkama,“ nechápala jsem a svůj údiv jsem si samozřejmě nenechala pro sebe. Další mínus.

Navrhla jsem, že se tak trochu trhnu, protože jsem potřebovala svému synovi koupit v klenotnictví voděodolné hodinky po kterých toužil, a já nějak všechny ty nákupy nestíhala. „Víš co, tak mu je nekupuj a já mu je koupím sama, beztak pro něj nic nemám,“pravila moje maminka, což jsem se jí snažila vymluvit s tím, že ty nejlevnější budou stát tak ke dvoum tisícům. Trvala na svém. Odběhla – nikoli do klenotnictví, ale do toho vietnamského obchodu, kde kromě bílé špičky měli také zaručeně vodotěsné hodinky.

Už sama štědrovečerní večeře neprobíhala tak, jak bychom si asi všichni představovali, neboť jsme tak nějak netušili, že napít se u polévky může jenom dement, že tak výborný bramborový salát bych já v životě neudělala, o čemž jsem pro jistotu vůbec nepolemizovala, dozvěděla jsem se, že bych si rozhodně neměla zvykat vařit svému muži hrachovou polévku místo rybí – žádné chutná nechutná, koukej to sníst! Že se u nás na Štědrý večer jedl dycky jenom kapr a žádné blbé klobásy, kterými se kluci cpali, aniž by měli zájem ochutnat toho šupinatce. Žádný řád, žádná pravidla, šílenost.

Šimon vybalil hodinky, které měly ručičky přidělané tak natvrdo, že se ani nehly, a místo nich po ciferníku pobíhal jakýsi pidi broučíček. „No, fakt je tam vopravdickej živej brouček, to je jasnej důkaz vodotěsnosti,“ neskrývala jsem své pobavení. Šimonovi jsem slíbila, že mu opravdové hodinky koupím hned, jak to půjde. Maminka byla těžce uražená a totálně ji dorazilo, když jsem si sedla k jídelnímu stolu a začetla se do knížky od Ježíška v době, kdy jsme měli všichni sedět v chumlu (maminčin výraz pro slovo pohromadě) u televize.

Zahráli jsme si hru na pravdu – já se dozvěděla, že mám nevychované děti, můj muž je takovej nemastnej neslanej – no, vařeněj brambor (bývalý byl debil s kocouří hlavou), a já sdělila svým rodičů, že jsou nesnesitelní.

Tak, to zas byla nadílka.

Takže Vánoce ani u vašich ani u našich, ale v pohodě a v klidu.

Tak mne napadá, že je čas oprášit náš umělohmoťák.

Jitka Gotterová