„Ne, maminko, ne, prosím, ne, já už to nikdy neudělám, už budu hodná, slibuji, prosím, prosím, já...." Dveře se zavřely, v zámku zarachotil klíč. Lomcovala klikou, bouchala sevřenými pěstičkami a kopala do dveří „maminko, maminko, ma- min- ko, ma-min-ko, ma-min-ko." Klapání maminčiných pantoflí o schody se vzdalovalo, bouchly dveře vedoucí ze suterénu domu do bytu a rozhostilo se ticho.
Tělem jí projela palčivá bolest, kterou až dosud nevnímala, její tělíčko se svezlo po dveřích na zem a rukama si třela paleček pravé nohy, který si ukopla. Ještě chvíli se jí slzy valily z očí a pak náhle přestala plakat.
Rozhlédla se, byla tma. Její pozornost upoutalo malé sklepní okénko jímž do místnosti pronikalo denní světlo. Sloup světla dopadal na zem, kousek od ní, a v něm se mihotaly, točily, poletovaly a poskakovaly malinké částečky prachu, připomínající stříbrné flitry.
Tak takhle vypadá vzduch, pomyslela si a byla tím výjevem fascinována. Šla blíž, vnořila do světelného kuželu své ruce a pokoušela se to poletující stříbro pochytat. Zhluboka se nadechla a foukla, částečky prachu začaly měnit směr, cítila, jak se jí mihotají v těsné blízkosti obličeje, rychle ucukla, měla strach, aby je nevdechla.
V tom si všimla obrazu na stěně, lekla se, schoulila se na zem opírajíc se o zeď a po očku pokukovala na muže z obrazu. Dopadala na něj jen malá část denního světla, o to hrozivěji na ni výjev působil. V levém dolním okraji ležela lebka se zkříženými hnáty, dole byli hadi a krev. Byla to jeho krev, stékala mu po těle, měl hřebíky v rukách i nohách a byl přibitý na kříži.
Podívala se na svoje zápěstí a nárty na nohou, dotýkala se těchto míst a představa, že by tam měla mít hřebíky ji děsila, jakoby sama vnímala tu strašnou bolest. „Kdo Ti to udělal? Byl jsi taky neposlušný?"
„Já byla taky zlobivá. Vzala jsem v hrníčku na příborníku několik penízků a koupila všem dětem zmrzlinu, chtěla jsem jim udělat radost. Bylo horko."
Oči se jí zalily slzami „ Maminka říkala, že jsem zlodějka, ale já nejsem, nejsem zlodějka."
„Jen jsem chtěla udělat radost, myslela jsem, že je lepší, když budou mít všichni zmrzlinu, než aby ty penízky byly pořád v tom hrníčku."
„Já nevěděla..., nechtěla jsem..., myslela jsem, že...."
....vzal ji za ruku, jeho obličej byl pokřivený bolestí a utrpením, ale jeho oči byly milé, plné lásky a porozumění. Vytrhla se mu, její pohled spočinul na jeho zápěstí a nártech, nebyly tam hřebíky, ani dírky po nich, žádná krev. Jeho rány byly zahojené. Trpce se usmál a natáhl k ní ruku, lehce pokynul, nepromluvil.
Zaváhala, podala mu ruku, půjde s ním, s ním ano, je to dobrý člověk, ví to. Zatočila se jí hlava a pak jakoby byli v jiném světě, ti lidé, jejich oblečení, tolik bolesti je mezi nimi a přitom tolik lásky. „Proč ale...."
Probudila se, otevřely se dveře a stála v nich maminka „Tak pojď ty jedna malá zlodějko." Maminčino domlouvání slyšela jakoby z dálky a ze své mysli již nikdy nedokázala vymazat to, co zažila tenkrát, s ním.
Nikdy to nikomu neřekla, zůstala na to sama.
Dveře se zavřely, v zámku zarachotil klíč, svírala ho ve své dlani.
Uplynulo mnoho let od té doby, kdy tady s ním poprvé, jako šestileté děvčátko rozmlouvala, ale již nikdy ji nevzal za ruku a nadal odpověď na všechna ta proč.
Až život sám jí odpověděl: Jen ten, kdo je schopen soucítit a sdílet utrpení druhých, bez ohledu na svoje vlastní, je schopen toho nejsilnějšího citu, jakým je láska.
Jitka Gotterová
