A přemýšlíte, po kom to asi mohou mít, když oba jejich rodiče jsou tak inteligentní?
Tak nevím, ale téměř všichni naši přátelé a známí mají, na rozdíl od nás, malé děti. U rodičů předškoláků se ozývá neustále: „Co jsem ti řekla? Nech ji být! Nech ho být! Neber jí to! Vrať mu to! Jestli toho nenecháte, dostanete na prdel jeden, jako druhej! Ale už toho mám dost, mazej do pokojíčku! Přestaň! Vem si ty bačkory! To se nedělá! Nesahej na to těma špinavýma rukama! Nesvlékej si to pyžamo! Panebože, vona už je venku zase nahá a skáče na trampolíně (konec září)" atd. atd.
Následně se rodiče těchto nezvedenců pohádají, protože matka, která pečuje o děti celý den, má pocit, že by se o ně měl po příchodu z práce postarat alespoň na chvíli také otec a otec zase argumentuje tím, že je unavený z práce.
Rodiče dětí školou povinných obyčejně řeší, proč nosí jejich děti neustále poznámky, proč nejsou připraveni na prověrku, jak mohou dostat z diktátu kuli, když se s nimi každý den učí, proč neměl kluk podepsaný úkol, kdo půjde na třídní schůzku a jaký to zas bude trapas, a kdo vlastně může za to, že jsou ty děti tak blbé.
Po každé takové návštěvě si uvědomím, jaká je vlastně pohoda mít kluky dospělé, kdy si již oni sami řídí své studium a plně si uvědomují, čeho chtějí v životě dosáhnout a jdou si za tím, aniž by k tomu potřebovali můj vztyčený ukazováček.
Pravdou ale je, že i k tomu jsme se museli dopracovat.
Když byl můj syn v osmé třídě, zhoršil se mu prospěch a taky začal kouřit, což mi docela vadilo, ale věděla jsem, že to nějaké zákazy, v tomhle telecím věku, nevyřeší.
Jednoho dne si mě pozvala paní učitelka do školy a seznámila mě se skutečností, že se s mým synem něco děje a že je čas na změnu.
Kabinet třídní učitelky byl hned vedle třídy a paní učitelka pravila, že syna zavolá, aby nám k tomu něco řekl sám. Souhlasila jsem.
Do kabinetu vešel vysoký černovlasý kluk s vyztuženým čírem na hlavě a bylo vidět, že je mou přítomností poněkud nemile překvapen.
„Tohle není moje dítě,“ napadlo mě v prvním okamžiku, ale věděla jsem, že paní učitelku o tom nepřesvědčím.
„Ahoj mami,“ špitl ten cizí kluk ve dveřích a zaujatě sledoval své tenisky.
„Ne, tohle néééé, to nééééé,“ honilo se mi hlavou a se zaťatými pěstmi a rudá vztekem jsem se pokoušela zachovat dekorum.
„No tak, Šimone, co nám řekneš k tomu, že nemáš domácí úkol, co nám řekneš k tomu, že ses nepřipravil na písemku, co nám řekneš……,“ chrlila ze sebe paní učitelka přecházejíc po kabinetu sem a tam. Následně mi sdělila, že jí odmítl vydat žákovskou knížku, což učinil až po třetím vyzvání
„…a takhle, takhle, ji po mně hodil,“ pravila paní učitelka, názorně mi předvedla jeho laxní chůzi a s učebnicí dějepisu demonstrovala (dvakrát), jakže přesně po ní tu žákovskou hodil. „A ještě se blbě tvářil a žvýkal,“dodala.
„A ještě se blbě tvářil a žvýkal,“ opakovala jsem polohlasně po paní učitelce a při pohledu na svého syna se mi chtělo vyskočit a jednu, nebo raději dvě mu vrazit.
„No, víte, možná bude lepší, když si se svým synem v klidu pohovořím doma,“ navrhla jsem. Paní učitelka poslala toho kluka zpátky do třídy, odkud se ozvalo hlasité: „Tak cooo voleee, máš průser, cooo?“
Trpce jsem se na paní učitelku usmála (hlavou mi proletěl hluboký obdiv k této osobě, protože já bych na tu třídu zmetků nervy neměla) a zeptala se, jak dlouho nosí můj syn tenhle báječný účes, v němž vypadal, jako naprostý kretén a ona pravila, že asi týden.
Došlo mi, proč se najednou v koupelně válí tuba s gelem na vlasy, a uvědomila jsem si, že vlastně vůbec netuším, v jakém stavu odchází ráno můj syn do školy.
Vztek mě přešel poměrně brzy, protože jsem si vzpomněla na sebe, jak jsem si kdysi (tuším v sedmé) v garáži, aby o tom naši nevěděli, namalovala obličej maminčinými šminkami, ale protože tam bylo málo světla, přišla jsem do školy místo za princeznu, za krávu, což jsem si uvědomila, až poté, co mě paní učitelka poslala k zrcadlu.
Svým rodičům jsem dala také dost zabrat – hlavně tatínkovi, který dostal od maminky nařízeno psát se mnou úkoly. Psát úkoly se svým dítětem by snad nebylo tak těžké, kdybych dítětem svého otce nebyla právě já.
Stále se mi pletla písmenka, a když tatínek diktoval B, napsala jsem D a naopak. Po půl hodině už tatínek ztrácel nervy, a tak diktoval: „D jako debil a B jako blbec,“ ale mně se písmenka pletla pořád, a tak tatínek křičel: „D jako debil debilní z Debilákova a B jako blbec blbej pitomej,“ a dodal: „jako ty.“ Když jsem namítla, že ve slově pitomej přeci není B, rozcupoval mi sešit a odešel.
Pak se s maminkou pohádali, po kom z nich, že jsem tak blbá, načež se ode mne distancovali oba.
Tak nevím, možná jsem se narodila nějakým jiným blbým rodičům, nebo ti moji rodiče nebyli tak chytří, jak se domnívali. Čert ví.
Uvědomila jsem, si, že problémy a starosti, které nám naše děti přináší, jsou vlastně úplně normální. Jde jenom o to, jak se s tím, my dospělí, kteří jsme již, na rozdíl od našich dětí, pobrali nějaký ten rozum, popereme.
Zda s grácií, nebo zda zapomeneme na to, že jsme vlastně nebyli jiní.
Už mnohokrát jsme se s mým synem nasmáli jeho číru (v klidu jsme si o tom tenkrát promluvili a jemu došlo, že je nesmysl, dělat ze sebe idiota jen proto, aby vypadal, jako ti ostatní idioti, ke kterým chtěl patřit) a když se mne někdo zeptá, zda u nás doma někdo kouří, s úsměvem pravím: „Já ani můj muž ne a kluk s tím seknul ve čtrnácti.“
Jitka Gotterová
