Čím více se na svět budeme dívat růžovými brýlemi, tím více pro nás může být černým.
Už před čtvrt stoletím pravil můj učitel autoškoly: „Máte sice přednost, ale nikdy na to nespoléhejte! Každého účastníka silničního provozu musíte považovat za potencionálního idiota, který udělá chybu.“
To stejné platí i v životě.
Stále je třeba mít na paměti, že svět je plný podvodníků, zlodějů, násilníků, úchylů a vrahů. Čím méně si tuto skutečnost budeme připouštět, tím více půjdeme zlu vstříc.
Jistě, většina z vás namítne: „Ale co by to bylo za život, abychom se museli na každém kroku bát, že se nám stane nějaké příkoří? Přestaneme létat letadly, protože bychom tak mohli být snadným terčem teroristů, ženy se budou oblékat tak, aby jim to neslušelo, protože v opačném případě by mohly být znásilněné, nebudeme chodit do banky, protože by nás tam mohl zastřelit nějaký lupič, nebudeme mít děti, protože by nám je mohl unést pedofil. Budeme se zdržovati pokud možno co nejvíce ve svém obydlí a doufat, že právě v našem domě nezaloží požár nějaký duševně nemocný člověk.“
Máte pravdu, takhle se opravdu žít nedá.
Není naše vina, že chceme normálně žít, sportovat, bavit se, užívat si.
Otázka viny je pro nás obecně hodně důležitá.
Lidé, kteří zpáchají jakékoli bezpráví na jiné osobě a způsobí jí tak fyzickou, psychickou či majetkovou újmu, mají často tendenci přenést zcela, nebo z části vinu na svoji oběť. U dlouhodobého, systematického týrání, se sama oběť dostává do stádia, kdy svoji vinu z části či zcela připouští, což je povětšinou důvodem, proč takové týrání může trvat i několik let.
Vina jako taková je VŽDY na straně pachatele, nikoli oběti, ale…
Je přirozenou součástí člověka pokusit se vivinit ze vzniklé situace.
Jen malý příklad:
Žena rozbije lustr. Muž, protože je líný přinést si štafle, aby mohl torzo lustru sundat, stoupne si na kolečkovou židli, z níž spadne a zlomí si nohu.
Myslíte, že křičí: „Já jsem ale idiot, že jsem si nepřinesl ty štafle,“nikoli.
Křičí: „To je tvoje vina, kdybys ten lustr nerozbila, nezlomil bych si nohu!“
Kdyby, kdyby, kdyby…
Kolik lidí se vůbec neobtěžuje rozhlédnout na přechodu? Vidím prostě zebru, hup tam. „Bum“ a viník? Vždycky řidič, bylo to přeci na přechodu, tak proč přemýšlet, jestli má řidič šanci to ubrzdit. A výsledek? Přejetej pitomec bez viny. Mohla tomu oběť předejít? Mohla.
Když si můj manžel nechával v chodbičce panelového domu u našeho bytu horské kolo opřené o zeď, několikrát jsem ho varovala, ať ho tam nenechává a dá ho na balkon, nebo mu ho někdo ukradne. A co myslíte, ukradl? Ukradl. A viník? Jednoznačně – zloděj. A výsledek? Okradenej pitomec bez viny. Mohla tomu oběť předejít? Mohla (však to taky od manželky schytal).
Tady vidíte, že řešit otázku viny nemá pražádný význam, neboť viník je vždycky vždycky vždycky ten, kdo páchá zlo, ale ta odpovědnost, ta už je jen na každém z nás.
Svět pro nás přestane být krásným ve chvíli, kdy přestaneme být obezřetní a sami ukážeme zlu, jak lehce jsme k mání. Někdy si nás zlo najde samo i přes všechnu naši opatrnost, takový je život.
Svět není, nikdy nebyl a nebude spravedlivý, přesto se v něm dá prožít mnoho hezkého.
Hodně štěstí
Jitka Gotterová
