K napsání tohoto malého zamyšlení mne v podstatě přiměl článek paní Vlasty Bohdalové
s názvem odklad nástupu do první třídy musí posoudit odborníci.
Když bylo mému synovi necelých šest let (narozen v červnu)musela jsem s ním absolvovat návštěvu psychologa ohledně odkladu školní docházky. Problém byl ovšem v tom, že na řádném nástupu do první třídy jsem trvala já a odklad doporučovala učitelka MŠ. Důvodem byla údajná synova absolutní nesoustředěnost, hyperaktivita a nerespektování pokynů učitelky. Dlouhodobě jsem trvala na tom, že jediným problémem mého syna je skutečnost, že se ve školce nudí a že ho učitelky neumí zaujmout.
Jeho rebelantství vygradovalo ve chvíli, kdy odmítl na školní besídce recitovat básničku, kterou pro něj složila paní učitelka (každému dítěti složila vlastní báseň). Požádala jsem učitelku, aby ho nenutila, načež šokovaná učitelka pravila: „Ale on nejenom, že ji odmítá recitovat na besídce, ale on se ji odmítá i naučit!!! Měla byste mu domluvit, tohle už je prostě neúnosné.“
Požádala jsem syna, aby mi přinesl papírek s tou básničkou, že se na to spolu podíváme. Upřímně řečeno, něco tak infantilního už jsem dlouho neviděla a paní učitelce jsem vysvětlila, aby prostě počítala s tím, že něco tak šíleného se můj syn opravdu učit nebude. Argumentovala tím, že si mám sama vyzkoušet složit pětadvacet básniček.
I navštívili jsme tedy odbornici přes problémové děti, kde jsem od začátku do konce nevycházela z údivu.
Paní psycholožka mu nejprve několik minut máchala před obličejem propisovačkou a pořád opakovala: „Sleduj tu tužku, sleduj tu tužku,“ načež pravila: „No jo, on se vůbec nesoustředí.“ Oponovala jsem, že bych chtěla vidět jí, jak by se soustředila, kdyby jí někdo pořád dokola máchal propiskou u nosu.
Pak paní psycholožka pokládala mému synovi otázky – asi na dvě neodpověděl, a když se ho zeptala proč, řekl, že jsou hloupé, že neví, co by na ně měl odpovědět. Paní psycholožka konstatovala, že je na svůj věk drzý.
Následovala praktická cvičení na znalost barev, tvarů, přiřazování souvisejících obrázků, znal několik číslic a písmen – tady jsme prošli bez problémů. Ale…..
„Zatleskej!“ vykřikla z ničeho nic ta paní a tak Jakub zatleskal.
„No, to je jasné, není vyhraněný pravák, to je velký problém,“ pravila, když Jakub dotleskal. „Věděla jste to, maminko?“
Odpověděla jsem, že pastelku bere pokaždé do pravé ruky, proto ho považuji za praváka.
Byla jsem poučena, že to není tak jisté, protože před chvílí sáhl pro ten obrázek levou rukou, a kdyby byl jasný pravák, vzal by ho pravou.
„Co to je za nesmysl?“ neskrývala jsem své překvapení a doplnila jej informací o tom, že já osobně dělám spoustu prací také levačkou. Například, když maluji stěnu, maluji, kam dosáhnu pravou, načež pokračuji levou, abych nemusela tolikrát slézat ze štaflí.
„Zatleskejte,“ vykřikla na mne paní psycholožka. Zatleskala jsem. A hle ukázalo se, že jsem také nevyhraněný pravák (jde o to, která ruka je při tleskání navrchu a která vespod) a že to má můj syn po mně.
„S tím musíte mít v životě velké problémy, né?“
„Naopak, považuji to za výhodu, jen ta paní psycholožka, jíž jsem navštívila s maminkou, když mi bylo sedm, pravila, že jsem majitelkou všech známých dysfunkcí a že po zbytek života zůstanu úplně blbá a nepoužitelná. Nicméně základní školu jsem opouštěla s vyznamenáním a střední školu vystudovala bez nejmenších potíží,“ pravila jsem už dost naštvaná a v duchu si vybavila tu paní s obrovskými brýlemi přes celý obličej, která ze mě již v první třídě udělala naprostého dementa, a kvůli které moje maminka proplakala několik nocí.
Odnesla jsem si doporučení odkladu nástupu do první třídy pro mého syna a ztratila veškeré iluze o schopnostech odborníků přes problémové děti.
Jakub nastoupil do školy v termínu, protože jsem byla přesvědčená o tom, že nikdo nezná mého syna lépe, než já a to rozhodnutí proto právem náleží mně. Po celá léta prospívá bez naprostých problémů a i na střední měl v druhém ročníku na vysvědčení stále ještě nejhorší známku dvojku.
O úrovni pedagogů v MŠ jsem si udělala ucelený obrázek ve chvíli, kdy nová manželka otce mých synů, ač studovaný pedagog, poslala mým synům poté, kdy bylo jejich otci soudně zvýšeno výživné, sms (každému svoji vlastní), kde jim nadávala do hnusných prolhaných vyděračů a lakotných hajzlů.
Mému manželovi zase odmítla učitelka sdělit prospěch dcery, neboť po rozvodu byly děti svěřeny do péče matky a ta jej neuvedla jako kontaktní a odpovědnou osobu. Že je otec není prý podstatné.
Dalšími opravdu fundovanými odborníky jsou psychologové z manželské a předmanželské poradny, jak já říkám odborníci na život.
Při pokusu o záchranu svého, tehdy rozpadajícího a nakonec stejně rozpadnuvšího se manželství, jsme navštívili dvě předmanželské poradny. V jedné mi paní psycholožka vysvětlila, že se k sobě s manželem vůbec nehodíme, a že se z hlediska fyziognomického k mému manželovi mnohem více hodí jeho milenka.
V druhé paní psycholožka pravila: „A co čekáte, že vám poradím? Problémy jsou všude, těm se nevyhne nikdo. Když se rozvedete, přijdou noví partneři, jeho děti, její děti a nové problémy.“
A dodala: „A věřte tomu, že může být i hůř. Já bych mohla vyprávět, dyk už jsem taky vdaná podruhé.“
A vůbec nejhoršími životními rádci a odborníky pro každou situaci jsou sousedky a kamarádky, které vás ujistí, že být na vašem místě, dávno by toho debila vykoply z baráku, té jeho by vyškubaly vlasy a děti už by neviděl (například).
A nakonec stejně zůstaneme na své problémy sami a uvědomíme si, že nikdo jiný, než my sami je za nás nevyřeší, protože všichni ti studovaní psychologové, pedagogové, sociální pracovníci a chytré sousedky jsou jenom obyčejní lidé s emocemi a de facto stejnými problémy.
Opravdová tragédie může nastat ve chvíli, kdy nemáme možnost volby rozhodnout se, zda, či jak přijmeme názor odborníka a tomuto je dána moc nezvratně rozhodnout o našem osudu, o osudu našich dětí.
Jitka Gotterová
