„Tak co Ježíšek?"„Ále, zase přiletí na peruti……," nebo „Tak có, už sis napsala Ježíškovi?" „To víš, že ne, von ví, že mám ráda hnědou, tak letos, stějně jako loni, dostanu zase hovno," zachytila jsem, jak mezi sebou lidé vtipkují, a vzpomněla jsem si, jak mě tenkrát tatínek přesvědčoval, že letos Ježíšek dozajista nedorazí, protože si zlomil obě nohy. „Nadvakrát," dodal a pokrčil ramena, jakože se holt nedá nic dělat. Smůla.
A protože jsem tenkrát chodila teprve do první třídy, nepochopila jsem, že to byl vtip. A protože jsem byla tehdy snad jediná, ze svých vrstevníků, kdo ještě věřil na Ježíška, nesla jsem tu jeho zdravotní újmu dost těžko a v hloubi duše doufala, že, chudák, moc netrpí.
Jedna naše kolegyně v práci zase vyprávěla, že nedávno její osmiletý syn pravil: „Maminko, bude potřeba napsat Ježíškovi, aby mi přinesl novou koloběžku," načež mu vysvětlila: „Miláčku, a to si jako myslíš, že Ježíšek ty peníze tiskne nebo co?" A nezapomněla dodat, jak jsou ti smradi dneska nároční.
„Chudák dítě," pravila jiná kolegyně a náš ženský kolektiv se shodl na tom, že kdyby jeho maminka chodila do práce, neměla neomluvené absence a v pracovní neschopnosti neřádila celou noc v hospodě, kde několika lidem velkoryse zaplatila útratu, nemusel by její syn přemýšlet o tom, jestli Ježíšek tiskne peníze.
Když byl můj syn ještě malý, zeptal se mě, jak je možné, že dostal mnohem méně dárků než Pepík od nich ze třídy, když má, na rozdíl od něj, samé čtyřky, nenosí úkoly, je drzí a nadává ostatním dětem.
Byla to přesně ta chvíle, kdy musíte připustit, že je Ježíšek nespravedlivý neřád, nebo prostě svému dítěti vysvětlíte, jak je to s tím Ježíškem doopravdy. Zvolili jsme tenkrát s manželem tu druhou možnost, protože jsme si říkali, že to jednou stejně přijít musí.
Nevím proč, ale hodně dlouho jsem byla přesvědčená o tom, že čím více dárků pod stromečkem, tím více radosti budou naše děti mít. A tak jsem ještě den před Štědrým dnem obíhala obchody a nakupovala kdejakou kravinu, jenom aby toho byla fůra.
Byla jsem dokonce schopná koupit motýla na kolečkách s rukojetí, který, když jste ho tlačili před sebou, mával křídly. Můj muž, když to viděl, chytal se za hlavu a křičel: „Klukovi? Ty koupíš takovoudle píčovinu klukovi?" Nezabral ani argument, že to bylo jen za devadesát korun (no nekup to), načež dodal: „Ty fakt nejseš normální."
Že má můj muž pravdu jsem si uvědomila, už když jsem tu okřídlenou bestii s rukojetí chtěla zabalit a žádný papír nebyl dost velký a následně, když jsem motýla rvala druhý den do popelnice, protože krátce po vybalení přišel o jedno křídlo.
Velmi podobně dopadla auta na baterky značky Made in China a Robocopovi už v lednu chyběla hlava.
Zpočátku jsme odmítali kupovat kuličkové pistole a samopaly a říkali si, že bude lépe, když budeme vést děti ke sportu, a tak jsme jim koupili brusle a hokejky. Několik dnů pak hoši běhali po baráku s hokejkami, které drželi obráceně a ,,číleli" po sobě – holt si přáli bouchačky a ne hokejky.
Takže už dávno vím, že jeden jediný dárek dokáže přinést mnohem více radosti, než fůra krásně zabalených dárků, z nichž naše děti rvou vánoční papír s takovou razancí především proto, že doufají, že tam někde bude schovaný právě ten jeden jediný.
A paradoxem je, že ta fůra nechtěných dárků nás mnohdy vyjde na ty samé peníze, jako ten jeden vytoužený dárek, na který neměl Ježíšek dost peněz.
Přeji všem krásné a pohodové Vánoce (a ani nemusí být bohaté). Stačí, když se mají lidi rádi.
Jitka Gotterová
