Není zaměstnavatel jako Zaměstnavatel!

...............................aneb, Jaroušku, Zákoník práce není nepovinná četba!

Zhruba před třemi roky jsem publikovala na svém blogu své, pro mne naprosto otřesné, zážitky z práce pod názvem Jak se žije zaměstnancům na čerpacích stanicích SHELL a Není nad to, když se má člověk s kým poradit.

Jaroušek – provozovatel jedné z čerpacích stanic Shell (POZOR! NEVYVOZOVAT ZÁVĚRY, ŽE TO TAKTO FUNGUJE NA VŠECH ČERPACÍCH STANICÍCH – několik čtenářů mne upozornilo, že zdaleka ne všichni provozovatelé čerpacích stanic jsou taková hovada, čemuž nemám důvod nevěřit a své zážitky přisuzuji prosté smůle na šéfa) je takový ten typický zaměstnavatel, co vám, kdykoli máte nějakou připomínku, nebo se vám něco nelíbí, vždycky řekne to otřepané: „Když se vám to nelíbí, můžete jít. Nikdo vás tu nedrží.“

Osobně se domnívám, že každý vztah, tedy i ten pracovní, musí být založen (má-li skutečně fungovat) na oboustranné důvěře, vzájemné úctě a jakési vyváženosti mezi dáváním a dostáváním.

Loajalita a ochota vůči svému chlebodárci je pro mne věcí naprosto samozřejmou, vždy ráda vyhovím a pomohu.

Špatně to začíná být ve chvíli, kdy je to za samozřejmost považováno vaším zaměstnavatelem, který vaše odpracované přesčasy čítající cca 30 hodin v měsíci – čili čas, který jste mohli věnovat například svým dětem, ohodnotí vztyčeným prostředníčkem a onou známou větou: „Když se vám to nelíbí….“

Tenhle Jaroušek z čerpačky to je pěkný filuta –rozvrhne vám pracovní dobu tak, že AUTOMATICKY máte odpracovat již zmíněných cca 30 hodin v měsíci nad nominální fond pracovní doby s tím, že vám žádnou práci přesčas nezaplatí, protože prý nejsou peníze, přičemž významně zašustí prstíky, udělá na vás psí oči a z výplaty vám ještě strhne útratu řidiče, co odjel bez zaplacení, protože jste ho nedoběhli.

Jak říkám, loajalita i ochota mají, stejně, jako všechno ostatní, svoje hranice a kdejaká ta člověčina má taky svoji hrdost.

Jedna, náležitě hrdá kolegyně, dostala okamžitou výpověď pro hrubé porušení pracovní kázně, aby nám tak Jaroušek ukázal, jakže s tou naší hrdostí dokáže zatočit.

„Ještě někomu se něco nelíbí?“ zeptal se, jako by nic, a nasadil zase ten psí výraz.

„nema problema,“ odtušil jeden zaměstnanec po druhém a chopil se každý své práce.

Problém zůstal jenom mně a vyhozené kolegyni, které tak, jako samoživitelce, nevznikl nárok na podporu v nezaměstnanosti. I najala si právníka, podala žalobu, vyhrála soud a Jaroušek jí vyplatil několik deseti tisícovek (nejsem si už jistá, ale myslím, že jich bylo sedm) odškodného, které nakonec ušetřil stát na nevyplacené podpoře.

Já podala žalobu o vyplacení dlužné částky za práci přesčas, a i když Jaroušek tvrdí, že tomu tak není, každá moje odpracovaná směna je doložitelná, neboť na pokladní uzávěrce po každé mé směně je moje jméno a tato je součástí daňové evidence. Pokud bude Jaroušek mět dokázat, že některou ze směn odpracoval někdo jiný, jistě pro něj nebude problém předložit pokladní uzávěrku s jiným jménem.

Já i Jaroušek již čekáme na soudní líčení dva a půl roku, snad si ještě vzpomeneme, jak jsme spolu tenkrát válčili.

I když Jaroušek si už vzpomněl, shodou okolností zjistil, kde pracuji, nelenil, zavolal mému zaměstnavateli a vysypal z rukávu plný pytel pomluv za účelem zdiskreditovat mne a varovat přede mnou mého zaměstnavatele.

Narazil však na malý problém – a sice – můj současný zaměstnavatel dodržuje zákoník práce, se svými zaměstnanci nevyjebává, kromě řádné mzdy jim poskytuje spoustu bonusů, několik dnů placeného volna za nulovou absenci a podíl na zisku za dobře odvedenou práci, takže se svých zaměstnanců nemusí bát.

Můj zaměstnavatel totiž ví, že se vyplatí lidi motivovat a ocenit, nikoli strašit.

Jitka Gotterová