Sobotní demonstraci jsem sledovala s velmi smíšenými pocity. Na jednu stranu chápu pohnutky lidí, kterým, stejně jako mně, vadí rozkrádání naší krásné země politiky, kteří nemají ani trochu studu či odpovědnosti k dalším generacím. Souhlasím a podporuji myšlenku, že by měli politici nést plnou odpovědnost (a ručit svými majetky)za svá rozhodnutí. Chápu rozhořčenost důchodců, studentů a sociálně slabých jedinců, kterých se mají nejvíce dotknout tzv. úsporná opatření.
Zaujal mne také argument pana Kalouska, že pro úsporná opatření jsou všichni do té doby, dokud se to nedotkne jich osobně.
Já sama jsem ochotna přispět do státní pokladny v maximální možné míře za předpokladu, že tyto prostředky budou efektivně využity, ale nemám ráda, když ze mě někdo dělá blbce. Jinými slovy nikdo si nebude utrhovat od úst proto, aby si mohli politici vyplácet stotisícové odměny, stotisícové náhrady, zadávat nevýhodné zakázky s vidinou vlastního prospěchu a nikoho z nás už nebaví dívat se jen tak bez přičinění na přebujelou korupci, na kterou narážíme doslova na každém kroku.
Já osobně však nevidím, v tuto chvíli, řešení v předčasných volbách, protože se nestane nic jiného, než že pravici vystřídá pravděpodobně levice (tak jak tomu již bylo mnohokrát).
Je naprosto přirozené, že jsou-li lidé nespokojeni s Bohoušem, zvolí v dalších volbách Mirka, a když zjistí, že to s Mirkem stojí za hovno a navíc Bohouš naslibuje hory doly i s horákama, zvolí zase Bohouše, a tak nějak zapomenou na to, jak to tenkrát bylo s tím křišťálově průzračným křišťálem.
Vyměnit zlo za domnělé menší zlo není, dle mého soudu, řešení !
Je třeba, aby začaly padat hlavy (obrazně řečeno). Politici, kteří mají podíl na rozkrádání naší země, musí být tvrdě potrestáni. Solidaritu s naší zmrzačenou zemí bychom měli vyžadovat především od politiků zprůhledněním jejich majetků. Jestliže politik vlastní, převážně v zahraničí několik nemovitostí a na jeho zahraničním kontě jsou finanční prostředky, jejichž hodnota mnohonásobně převyšuje jeho oficiální příjem, je tady evidentně důvod a prostor pro činnost PČR.
Vezměme si příklad ze spisovatelky Lenky Procházkové, která podala trestní oznámení na premiéra Petra Nečase a kardinála Dominika Duku kvůli přípravě zákona o navrácení církevního majetku. Já osobně souhlasím s tím, že připravované církevní restituce (dá-li se to vůbec nazvat restitucemi) jsou největším tunelem, jaký si člověk vůbec dovede představit.
Osobně se domnívám, že jedno podané trestní oznámení či žaloba na konkrétního člověka může mít pro naši zemi, pro nás občany ČR a pro další nastupující generace mnohem větší přínos, než vykřikování hesel na Václavském náměstí. A co teprve bude-li těch žalob a trestních oznámení stovky, tisíce……
Naplňme vězení politiky, kteří rozkradli naši zemi , a teprve potom pojďme k volbám. Možná se na kandidátních lístcích namísto křišťálově čistého křišťálu objeví opravdový ryzí charakter.
V sobotu na Václavském náměstí zazněla také hesla, že lidé, kteří tvrdě pracují, neuživí svoje rodiny.
Troufám si tvrdit, že zrovna toto není odpovědnost vlády, ale každého z nás.
Malý příklad ze života:
Po několika letech práce ve vedoucích funkcích a odpracovaných cca 300 až 330 hodin měsíčně, jsem se rozhodla s touto prací seknout a najít si normální obyčejnou práci, byť za mnohem méně peněz, ale takovou, která by mi umožnila odpracovat nominální fond pracovní doby, každý den jít domů s čistou hlavou a nemuset přemýšlet nad tím, kdo mi zas nepřijde do práce, že zas budu muset vyjíždět v noci k poplašnému zařízení, řešit reklamace, stížnosti apd. Zkrátka práci, která mi umožní věnovat se rodině.
Nastoupila jsem jako obsluha (pokladní, uklízečka, doplňovačka zboží) čerpací stanice Shell.
Moje smlouva obsahovala fixní plat ve výši 8.000,-Kč + 60% příplatek za dobře vykonanou práci čili měsíčně jsem se dostala na 12.800,-Kč hrubého (rok 2008). Z této mzdy jsem zaplatila nějaký ten újezd neplatícího zákazníka, případně jsem musela na svoje náklady dojet podepsat na PČR protokol, nebo mi byla bez mého vědomí provedena srážka ze mzdy za údajně chybějící peníze v tržbě, jejíž předání mi nikdo nepotvrdil a jíž jsem byla nucena hodit do trezoru a řekl-li majitel druhý den, že chybělo, tak prostě chybělo a bylo vymalováno. Vzhledem k tomu, že se na čerpacích stanicích pracuje v nepřetržitém provozu v režimu dva dny dvanáctky, dva dny volno, hodilo to některý měsíc až 24 hodin nad nominální fond pracovní doby, který vám provozovatel čerpací stanice odmítl zaplatit jako práci přesčas s tím, že chcete-li práci, musíte se holt smířit s tím, že odpracujete každý měsíc nějaký ten den pro svého zaměstnavatele zadarmo. Nikomu se samozřejmě nelíbilo pracovat pro svého zaměstnavatele bez nároku na mzdu, byť jen jediný den v měsíci, ale bylo-li to postaveno „ber nebo neber“ všichni, kromě mě, brali.
Já jsem po osmi měsících pracovní poměr ukončila, protože mám svoji hrdost a už z principu odmítám pracovat pro člověka s takovými vyděračskými praktikami a odmítám se nechat okrádat.
Podala jsem žalobu k soudu o zaplacení práce přesčas po celou dobu trvání mého pracovního poměru a navrácení neoprávněně provedených srážek ze mzdy. Vzhledem k vytíženosti soudů byl soudní spor projednáván až v tomto roce a minulý týden byl vynesen rozsudek. Mé žalobě bylo vyhověno v plném rozsahu.
Pro ty, co by chtěli namítnout, že nemají peníze na právní zastoupení, aby se mohli prostřednictvím soudu domáhat svých práv podotýkám, že jsem se obhajovala sama ačkoli můj bývalý zaměstnavatel byl u soudu zastupován dvěma právníky.
A zatímco já za soudem přiznané peníze pojedu pravděpodobně na nějakou dovolenou, lidé, kteří u takového zaměstnavatele za těchto podmínek pracují dál, budou místo dovolené u moře tak maximálně okopávat brambory na zahrádce a na luxusní dovolenou pojede za jejich peníze jejich zaměstnavatel.
A myslíte, že za špatnou situaci těchto zaměstnanců, kteří pracují za tak mizernou mzdu a mají problém uživit své rodiny, může vláda?
Já si to nemyslím.
Oni sami proto mohou něco udělat. To, že to neudělají, protože se bojí, že přijdou o práci, je jejich problém. Oni sami, svým strachem, podporují nekalé praktiky svého zaměstnavatele, proto se nemohou divit, že se jejich životní úroveň nemá šanci zlepšit.
Nestěžujme si, přátelé, konejme.
Nechtějme jít cestou volby menšího zla, zlikvidujme zlo jako takové, pak možná budeme mít koho volit, protože politiku začnou dělat lidé, kterým opravdu na naší zemi záleží, nikoli s vidinou urvat, co se dá.
Jitka Gotterová
Související články zde a zde
