Paní Sládková bydlí hned vedle nás a se svým manželem a panem Macháčkem, kterému tady všichni přezdívají Pacička, neb má jenom jednu ruku (i přesto se však živí zlodějinou a jde mu to tak dobře, jakoby měl rukou nejmíň deset), jsou našimi jedinými sousedy.
Manželé Sládkovi jsou důchodci a žijí trvale někde v Praze a k nám na venkov jezdí na chalupu a pobývají tady každý rok od jara do pozdního podzimu.
Pacička u nich na chalupě bydlí celoročně a přes zimu tady o chalupu pečuje sám. Už dobrých dvacet let žijí jako manželský trojúhelník a Pacička je regulérním milencem paní Sládkové, protože Sládek je, jak vyprávěla v hospodě baba Sládková „mrtvej na spodek".
Tak nějak mi vůbec nevadí, jak lidi žijí, ale tenhle vypečený trojlístek se opravdu umí postarat o pěkné vzrůšo. Ještě v době, kdy jsem provozovala malou venkovskou hospůdku, poctili nás svoji návštěvou každý den, pili desítku a velké panáky ferneta a pravidelně každý den odcházeli domů rozhádaní. Nejčastěji odcházela jako první baba Sládková a oba její společníci na ni křičeli, ať už jde do prdele, že prý ji už mají dost.
Oba chlapi na to, že kalili dlouho do noci, poměrně časně vstávali a již od ranního kuropění se u plastového stolku v jejich zahradním altánku posilovali pivními lahváči a živě a přátelsky diskutovali. Přátelská atmosféra se však změnila většinou okolo poledne a to ve chvíli, kdy se řádně vyspinkaná a opuchlá paní domu objevila na zahradě a začala na ně cosi křičet.
Léto je tady opravdu nádherné, takže i naše rodina toto roční období tráví především na zahradě a zvláště o víkendech si vychutnáváme společný rodinný oběd venku. Obyčejně děláme všichni, že hádku sousedů neslyšíme, ale když už začne přituhovat a vzduchem létají všechny ty vagíny a nejtvrdší názvy mužského přirození, je opravdu po idylce. Velmi často to vygraduje tak daleko, že se mezi sebou všichni tři poperou, a to pak vždycky jeden z nich zavolá policii, aby jim tam udělali muži zákona pořádek.
Když tehdá dorazil trojlístek do hospody už v dost podnapilém stavu, schylovalo se k hádce co nevidět. Paní Sládková chtěla, abych se jí zastala a dle jejích slov vysvětlila těm dvěma kreténům, že má pravdu.
Protože jsem se však rozhodně nehodlala vměšovat do jejich rozepří, odmítla jsem. Paní Sládková mi tedy vysvětlila, že už jí fakt sere, jak nám sem pořád nosí svůj důchod a že bych se měla stydět, že nenalévám důchodcům zadarmo. Odešla a během chvilky byla zpátky a již ve dveřích začala na celou hospodu křičet, že chce klíče od své chalupy, že ta chalupa je jenom její a že už tam ti dva pitomci ani nepáchnou. Tu se pan Sládek, který ji ještě před chvílí posílal kamsi, přidal na její stranu a začali oba křičet na Pacičku, že je příživník a zloděj.
Během chvilky odešli všichni a do hodiny stálo před jejich chalupou policejní auto. Sládková měla monokl a škrábanec přes celý obličej, což jí udělal Pacička hned po tom, co mu z protézy ulomila prst, a trčel mu tam ostrý drát, kterým ji seknul, ještě před tím, než mu urvala protézu celou. Nakonec ho tou protézou s manželem zmydlili tak, že zůstal nehybně ležet v krvi na podlaze. Pak zavolali manželé Sládkovi policii, že byli napadeni. Pacičku odvezla záchranka, policajti to sepsali, a když po týdnu dorazil Pacička na pivo, pravil, že ho srazilo auto. Upřímně řečeno i po tolika dnech vypadal, jakoby ho přejel bagr, čemuž se samozřejmě všichni smáli, neboť každý věděl, jak se věci mají.
Protože však letos byla zima tuhá a zlá a protože místní obyvatelé už Pacičku dobře znají, rozhodli se řádně zabezpečit svůj dosud nezcizený majetek, a tak milému Pacičkovi nezbylo, než vzít kramle.
Po zbytek zimy jsme se upřímně radovali z klidu, který v obci panoval, nemuseli jsme každou noc nechávat svítit na verandě, aby bylo vidět na naše zásoby dřeva a můj syn prohlásil: „Zima je blbá, protože se musí topit, ale zase tady nejsou mouchy a Sládkovi," čemuž jsem se smála ještě do minulého týdne, kdy jsem rozmázla na stěně první masařku a od sousedů se ozvalo ono známé: „Polib mi prdel, babo!"
Ukázka z knihy Lidé jsou různí
Jitka Gotterová
