Proč si dospěláci tak málo hrají? Že bychom se styděli, nebo to neumíme, jsme líní a nebo nám jenom nedochází, že to potřebujeme? Stějně jako děti. A nebo nás k tomu prostě musí někdo dokopat?
Něco studeného se mi zabořilo do tváře a znovu a znovu. Otevřu oči a vidím růžový čumák svého psa. Funí mi do obličeje, vrtí ocasem a jeho radostný výraz říká: „No konečně, to je doba." „No jo, dyk už jdu," pravím a ještě chvíli se pokouším předstírat spánek. Marně. „Ó je, to je ale nečas," říkám si při pohledu z okna. Fujavice lomcuje okenicemi a rozhání po obloze sněhové vločky sem a tam. Navléknu na sebe nějaké svršky, pohory, čepici a rukavice a vyrážíme.
Brrr, to je zima. Ohniště na kterém jsme ještě nedavno grilovali šťavnaté masíčko přikryla sněhová peřina, kamsi zmizela i hromada dříví, co jsme včera nestihli uklidit.
Polní cesta byla dočista zavátá, ze strání to zle foukalo a nohy se mi bořily do sněhu. „No tak už se vyčůrej ať můžeme jít domů," nabádala jsem svého psa.
A zatímco Port spokojeně pobíhal kolem mě a snažil se pochytat poletující sníh, honily se mi hlavou myšlenky: „Bude potřeba odházet sníh od vchodu i od garáže, jestlipak bude protaženo abychom se dostali do práce a stačí nám vůbec uhlí a dřevo na celou zimu? Šmankote, to zas budou mít vlaky zpoždění a náš mladej se nedostane na intr, no jo to ho budeme muset odvézt. Ach jo s tím sněhem je jenom samé trápení, už aby bylo zase jaro."
Přišla jsem domů zmrzlá a otrávená, otrávená z té zimy a říkala jsem si: „Ach jo, kdyby tak člověk mohl odletět na zimu někam do teplých krajů." Zatopila jsem v kamnech a uvařila konvici čaje.
„Juhůůů, sníh. Jdeš se s námi koulovat?" ječeli kluci sotva se probudili. „To zrovna, teď jsem přišla a musím ještě vyžehlit," prohlásila jsem otráveně a nejraději bych se viděla v pelíšku. „Ale no tak nenech se přemlouvat," nedali pokoj, a tak jsem nakonec šla. Do té sibérie.
Domů jsme se vrátili celí promáčení, zmrzlí a unavení. Zalezla jsem do křesla ke kamnům, koukala do ohně, usrkávala horký čaj a bylo mi krásně. Koš s prádlem na žehlení mi byl úplně ukradený.
Napadlo mě jak málo stačí člověku k tomu, aby se cítil dobře. Takhle jsem si už dlouho nezařádila. Když člověk alespoň na chvíli přestane považovat sníh za nepřítele, dá se s ním užít spousta legrace. Jako malá holka jsem sníh milovala, těšila jsem se na něj. S dětmi ze sídliště jsme rozštípaly nejedny boby či sáně, přišly domů s pořádnou škubou na kalhotách či rudým okem od špatně namířené ledovky, ale vždycky jsme si to uměly náramně užít.
Jenže tenkrát jsme byly děti, to jsme ještě měly spoustu času na hraní.
Někdy mám pocit, že i my dospěláci bychom si měli udělat více času na hraní, prostě vypnout, zapomenout alespoň na chvíli na všechny ty musy a jít si prostě hrát. Zablbnout si ve sněhu, vytáhnout ze skříně autodráhu nebo člobrdo, zhoupnout se na houpačce nebo pokreslit chodník křídou, postavit hrad z písku nebo si jen tak zakopat mičudou.
Dělat věci, které jsme dělaly rády, když jsme byly dětmi.
V každém z nás je pořád to malé bezstarostné dítě, jen mu tak umět naslouchat. Zeptat se svého vnitřního dítěte: „Tak co, jak se máš a co by tě tak zrovna bavilo dělat?" a klidně udělat něco šíleně praštěného a nepřemýšlet o tom jestli to není blbý a co na to řeknou ostatní.
Každou chvíli jsme my dospělí zoufalí, že pořád něco nestíháme, snažíme se vlastně dohnat vlak, který nikam nejede, přešlapujeme si v těch svých blbých náladách a depresích a přitom by stačilo tak málo - umět si hrát.
A neb jak se říká: „Kdo si hraje nezlobí!"
A pro každého se nějaká ta hračka vždycky najde, fantazii se meze nekladou!
Jitka Gotterová
