Kdo je tady prase?

Zaspala jsem, to je jasný. Otevřu skříň a navlékám na sebe vše, co mi přijde pod ruku jako první. Bože, vždyť tohle jsou bokovky, ty jsem neměla na sobě půl roku, no jasně jsou mi malé, přibrala jsem. Co teď ? Pohled na hodinky jasně říká: „Není čas na česání, není čas na šminky, není čas na jiné džínsy, není čas, za chvíli mi to jede."

Popadla jsem manželovu mikinu velikosti XXL, která dokonale zakryla všechna přebytečná kila a uháním na autobus. Paráda, přijdu do práce včas.

Nehledě na tlustotu, rozhodla jsem se, že si dám cestou z práce točenou vanilkovou zmrzlinu, kterou tolik zbožňuji.

„Jednu velkou točenou," povídám a přehazuji si nákup v taškách tak, abych ze dvou udělala jednu, kterou poberu levou rukou, zatímco v pravé si ponesu zmrzlinu.

Obdržela jsem zmrzlinu, která mi vzápětí sjela z kornoutu a ve snaze zachytit ji oběma rukama jsem tam stála, jako přikovaná zatímco mi jakási tekutá lepkavá hmota protékala mezi prsty na tašku, kalhoty i mikinu a ve vteřině jsem byla jako dobytek.

Paní prodavačka povídá: „Jé, ono vám to teče, co? No víte ono nám to dneska nějak nechladí, ale počkejte ..." a přes pult mi podávala druhý kornoutek, na jehož odebrání mi chyběla třetí ruka.

Ve chvíli, kdy jsem si již byla skoro jistá, že milou zmrzlinu vmetu té milé paní prodavačce do úsměvu, přiskočila a kornoutek mi zabořila mezi prsty. Vyšla jsem ven a připadala jsem si jako úplný idiot, ale protože byla před cukrárnou, kromě odpadkového koše, také lavička, a protože zmrzlina stála skoro dvacku, a protože jsem už stejně byla jako dobytek, rozhodla jsem se, že se s ní poperu.

Upatlané ruce jsem pak otřela do mikiny s tím, že si ji sundám a strčím do tašky, ale v tom jsem si uvědomila, že je tu malý problém.

Měla jsem, v podstatě, na výběr ze dvou možností, buď mikinu sundám a vystavím všem na odiv svoji pneumatiku, kterou z mého pasu nešlo setřást, byť by se člověk snažil sebevíc, a nebo půjdu na autobusovou zastávku zmazaná, jako bych právě vylezla z kontejneru.

Zbaběle jsem zvolila druhou možnost.

A jak si tak stojím na zastávce, přihnala se nějaká maminka se svojí, asi pětiletou dcerou, a již na první pohled bylo zřejmé, že jsme navštívili stejnou cukrárnu.

Maminka svoji dcerku neustále peskovala slovy: „Podívej se na sebe ty prase jedno, to neumíš sníst ani zmrzlinu, kolik ti je, to snad vážně není pravda, to je naposledy, co jsem ti koupila zmrzlinu, příště tě radši....." a v zápětí flusla do papírového kapesníku, jímž se pak snažila očistit své dceři oblemtané tváře.

A zatímco maminka roztírala své dcerušce po obličeji své plivance, holčička se na mě se zalíbením zadívala a pravila: „Maminko a  je támdleta paní taky prase?"

Maminka se na mě podívala, neřekla nic a odtáhla svoji dceru o kus dál.

Nevím, snad už můj výraz jí napověděl, že patrně nebudeme za jedno v otázce

 „kdo je tady prase"

                                                                                                        Jitka Gotterová