.........................................................................a věřte tomu, že pan Paroubek to taky ví.
Kdysi, to jsme byly se sestrou ještě malé holky, pokoušel se náš tatínek přestat kouřit a pořád se mu nějak ne a ne zadařit.
Pokaždé, když si zapálil cigaretu, dobírala si ho maminka slovy: „Ale, já myslela, že už nekouříš,“ což tatínka vždycky rozčílilo, protože si uvědomil tu svoji slabost.
I pravil jednoho dne ke mně a mé sestře: „Holky, dneska končim doopravdy a jestli si ještě někdy zapálim, dám vám za každou cigaretu padesát korun.“
„Jupí,” zaradovaly jsme se se sestrou nad vidinou lehce vydělaných peněz.
Sotva jsme zahlédly tatínka s cigaretou u pusy, přiběhly jsme s nastavenými dlaněmi a žádaly slíbených padesát korun. Jenomže tatínek se začal vymlouvat, že se neřeklo, od kdy přesně začneme a že je potřeba pořádně stanovit pravidla.
„Co je psáno, to je dáno,“ pravil tatínek a napsal na kus ušmudlaného papíru, že se zavazuje vyplatit za každou zapálenou cigaretu né padesát, ale sto korun, a to s platností od zítřka.
„Jupí,“ opět jsme se se sestrou zaradovaly nad vidinou lehce vydělaných slíbených peněz.
Tatínek to bez cigarety vydržel asi týden.
Byly jsme docela zklamané, protože jsme již přesně věděly, co si počneme s první stokorunou, a musím dodat, že tenkrát to bylo fakt hodně peněz. Až jsme se divily, že nám je tatínek slíbil a dal nám to dokonce černé na bílém.
Když si pak jednu zapálil, přichvátala sestra s kusem papíru, máchala s ním tatínkovi před obličejem a pravila: „Zaplať!“
Tatínek se nejprve kroutil jako píďalka, zkontroloval jedná-li se skutečně o jím podepsaný úpis, a nakonec pravil: „No jo no, když už jsem to slíbil, tak musím zaplatit.“
Odchvátal pro peněženku, a když ji otevřel, měl v ní prd.
Jinými slovy, dostaly jsme každá pětikorunu, a když tatínek viděl, jak jsme zklamané, pravil: „Holky, ani nevíte, jak bych vám ty peníze dal rád. Ale jak vám je mám dát, když je nemám,“ a na důkaz svých slov obrátil peněženku dnem nahoru.
„No, jo no, kde nic není ani smrt nebere,“ dodal tatínek a já se sestrou jsme nemohly jinak, než mu dát za pravdu.
Už tenkrát, to bylo mé sestře šest a já byla o pět let starší, nám vrtalo hlavou, proč se tatínek vsází, když na to nemá. Maminka nás ale ujistila, že to tatínek nemyslel zle a že až ty peníze bude mít, určitě nám je rád dá.
S tatínkem jsme se vsadily ještě mnohokrát a pokaždé nás doběhl. Čím jsme byly starší, tím víc jsme si to uvědomovaly, ale stejně jsme byly natolik pitomé, že jsme se s ním vsadily zas a zas a zas a zase jsme těm jeho slibům uvěřily.
Ještě dnes, když si na to vzpomenu, uvědomuji si, jak moc mi vadí, když někdo nedodržuje svoje sliby.
Nakonec se ale stejně při vzpomínce na tu tatínkovu odvykačku musím smát.
Vzpomenu si na to pokaždé, když slyším pana Paroubka slibovat.
On to taky myslí dobře. Chtěl by, abychom se měli všichni dobře, ale i když se tváří, že ne, tak věřte tomu, že moc dobře ví, že KDE NIC NENÍ ANI SMRT NEBERE.
Jenom se bojím, že až nás zase krásně doběhne těmi předvolebními sliby a lidi mu zas a zas a zas uvěří, moc do smíchu nám nebude.
Jinými slovy slíbí-li politik, že dá občanům nějaké peníze, znamená to, že musí od občanů nejprve víc peněz vybrat, aby měl co navíc rozdávat.
Moje babička vždycky říkávala: „Jituško, nikdo ti nikdy nedá nic zadarmo, to si pamatuj!“
A je to pravda pravdoucí a taky by ji žádnej Paroubek nedoběhl, to se s vámi vsadím.
A mého tatínka asi klepne pepka, až se dozví, že jsem ho přirovnala k Paroubkovi. Už vidím ten jeho brunátný obličej a naběhlou žílu na čele. Uf.
Jitka Gotterová
