Zaujal mne článek kolegyně Jany Petrové Diskriminace nezaměstnaných v Česku se stupňuje. Opačný názor naopak zastává kolega bloger František Matějka v článku Nezaměstnaní budou zametat aneb stát tu není proto, aby dával práci.
Blogerka Jana Petrová praví: Znakem vyspělé společnosti je zásadně a vždy - sociální smýšlení, s čímž do jisté míry nelze než souhlasit, ale….
To, že se někdo ocitne na úřadu práce, není žádná hanba. Nezaměstnaní se stávají například i z lidí, kteří se již nechtějí nechat ponižovat, nebo z těch, jejichž místo bylo potřebné pro kamaráda nadřízeného apd.
Některá fakta jsou však pro mne naprosto nepochopitelná.
Firma, u níž pracuji, nabízí již několik měsíců prostřednictvím portálu ÚP volná pracovní místa na různé pozice – vždycky někdo na nějakém oddělení skončí z důvodu stěhování, nebo si najde práci za víc peněz či na vyšší pozici, nebo prostě jenom proto, že dotyčný hledá pouze zaměstnání nikoli práci.
Z posledních pohovorů s uchazeči o zaměstnání, které jsem absolvovala, vyplynulo, že většina těchto lidí je nezaměstnaná více než rok, ovšem několik lidí bylo nezaměstnáno dokonce více než dva roky. Naprosto šokována jsem se těchto lidí dotazovala, z čeho ty roky vlastně žijí? Odpověděli, že většinou z úspor či finančního zajištění partnera, nebo si přivydělávají brigádně do výše čtyř tisíc hrubého. Mnoho z nich uvedlo, že mnoho zaměstnavatelů nabízelo práci pouze formou brigád, protože náklady na zaměstnance jsou mnohem vyšší, než náklady na brigádníka.
Musím přiznat, že můj zaměstnavatel má opravdu silně vyvinuté sociální smýšlení, neboli v loňském roce jsme si předsevzali tak zvanou nulovou fluktuaci, takže se u nás nepropouštěli ani lidé, kteří nám v průběhu jednoho měsíce nepřišli několikrát do práce a jejich áčka, neboli neomluvená absence byla kompenzována krácením dovolené, ani ti, kteří většinu svého pracovního poměru trávili v pracovní neschopnosti a do práce se přišli ohřát vždy sotva na pár dnů, ani ti, kteří běžně polovinu své noční směny prospali na toaletách či za nějakým regálem.
Jinými slovy naše firma o všechny ty lemply pečovala s láskou a péčí, jí vlastní (přiznávám, že je to nejserioznější zaměstnavatel, jakého jsem kdy měla), aniž by si tak nějak uvědomovala, že odvádí-li nějaký zaměstnanec svoji práci na cca 50%, pak musí jiný zaměstnanec pracovat na 150% (za stejnou mzdu, jako lempl), aby byla zachována prosperita a byly splněny veškeré požadavky. Je zcela logické, že trvá-li tento stav neúměrně dlouho, zpravidla dá výpověď ten pracovitý zaměstnanec, protože odmítá pracovat za lempla.
Říká se o mně, že jsem na lidi mrcha (tedy říká se to i hůř), ale v zásadě se držím jednoduchého pravidla: Kdo opravdu pracovat chce – pracuje. U lidí, kteří mají zájem a snahu, jsem ochotna leccos tolerovat, protože si říkám: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Takovým lidem vyjdu maximálně vstříc a nedělá mi problém vzít za ně i směnu ze svého volna. Odmítám však pracovat za lidi, kteří si chodí do práce jen, když jim to zrovna vyjde, jsou nezodpovědní a očekávají, že za ně práci odvede někdo druhý. Považuji za amorální požadovat od jakéhokoli zaměstnance, aby pracoval nad rámec svých pracovních povinností, aby tak doháněl neodvedenou, nebo stabilně špatně odváděnou práci jiného zaměstnance, lempla.
Pokud se uchazeč o zaměstnání již při výběrovém řízení zájímá pouze o výhody a své případné jistoty, aniž by ho zajímala náplň jeho pracovních povinností, zcela jistě ho i nadále ponechám v péči ÚP.
Nedavno jsem přijala paní, která naprosto neměla zájem pracovat – většinu své pracovní doby trávila na kouřové, či pochůzkami po ostatních odděleních, aby si ohlídala všechny případné slevy a akce, práci přesouvala na ostatní. Jednoho dne se milá kolegyně nechala slyšet, že ji u nás ta dřina nebaví a že od prvního nastupuje ve fabrice, kde se bude mít lépe, do té doby se prý hodí marod. Jak řekla, tak udělala. Do fabriky však nenastoupila, odmarodila si měsíc a zavolala mi s tím, že jí doktor řekl, že už ji déle na neschopence nechat nemůže, tak kdy prý má nastoupit do práce. Protože byla ještě ve zkušební době – ukončila jsem s ní pracovní poměr. Druhý den mi od ní přišla SMS, kde mi sdělila, že se rozvádí, a že kvůli mně z ní bude samoživitelka bez práce a že její dítě nebude mít co jíst.
Jiný kolega vedoucí dostal podobnou SMS od dcery zaměstnankyně, která byla propuštěna, protože kradla, a to i přesto, že se jednalo o opakovanou záležitost a jen díky sociálnímu cítění mého zaměstnavatele, dostala tak zvaně druhou a třetí šanci – marně.
Je naprosto běžným jevem, že lidé přesouvají svoji vlastní odpovědnost na druhé, viní je, ze své špatné životní situace, aniž by si uvědomovali, že oni sami jsou strůjcem svého štěstí, snaží se v druhých vyvolat lítost a soucit, aniž by oni sami udělali maximum proto, aby se zlepšila jejich neutěšená životní situace.
Právě tito lidé, kteří očekávají, že za ně budou pracovat jiní, že se jiní postarají o jejich závazky, volají nejčastěji po sociálním smýšlení společnosti. S takovými lidmi však, dle mého soudu, není třeba soucítit, není třeba býti vůči nim solidární, protože jejich jediným důvodem, kdy oni sami sebe řadí mezi potřebné, je ABSENCE VŮLE chtít svoji situaci řešit.
O tom, čeho ve svém životě dosáhneme, rozhodují naše schopnosti, vlohy, povaha a je jenom na nás, co všechno dokážeme sami ze sebe dostat, jak sami dokážeme rozvíjet svoji osobnost, zda sami v sobě najdeme ten motor, který nás bude popohánět dál. Pokud budeme stagnovat a volat po pomoci druhých, málokdy se nám může podařit něčeho dosáhnout. Naopak mám vyzkoušené, že když od nikoho nic neočekáváte a přijmete skutečnost, že jste to především Vy, kdo musí řešit své problémy, pomoc vždycky, neočekávaně, přijde.
Možná jsem mrcha, ale já prostě nevidím sociálně potřebné ve zdravých lidech. Zkrátka si myslím, že když je pomalu dvoumetrový chlap s rukama, jak lopaty kypící zdravým evidován více než rok na ÚP (a ještě k tomu je vyučený zedník nebo tesař), není třeba s ním sociálně soucítit, protože takový člověk má minimálně fyzické předpoklady k tomu, aby makal a dokázal se postarat sám o sebe.
Skutečně sociálně potřební, jsou dle mého názoru, lidi trvale zdravotně hendikepovaní a rodiny pečující o postižené děti. S nimi bychom měli být solidární všichni.
Mnohem těžší start do života mají lidi, kteří vyrůstají v dětských domovech, protože nemají podporu rodiny ať už finanční či morální. Po opuštění ústavu nemají kde bydlet a jejich život záleží jen na jejich vůli za svůj život bojovat.
Nedavno jsem s jednou kolegyní mluvila o tom, že by mohla nějaké zachovalé oblečení dát do dětského domova, její reakce mne šokovala: „To ani náhodou, ty haranti v děcákách se mají líp, než moje dítě, nosej značkový hadry – ty by takový hadry, jako moje dítě nenosily, jezděj si k moři … Moje dítě u moře nikdy nebylo, a pak že jsou děti v děcákách chudáci…“
Nevím, jak moc špatně se může mít dítě v úplné rodině žijící v novostavbě se zahradou, ale pokud má jeho matka pocit, že se má její dítě hůř, než dítě z dětského domova, protože nebylo u moře, pak by se možná měla zamyslet sama nad sebou, proč se má její dítě tak špatně, a zda by třeba omezení kouření ze dvou krabiček cigaret denně na jednu, neznamenalo finanční úsporu, která by jí umožnila poslat svoje dítě k moři.
Náš život a život našich dětí závisí na našich prioritách, volbách, možnostech a schopnostech. Každý z nás má povinnost postarat se o své děti, avšak nejsme povinni nemyslet při tom i na sebe a svůj vlastní život. Nemyslím, že je třeba se trápit, že jsme svým dětem něco nedopřáli, protože jsme jim dopřáli zase něco jiného, co nemají jiné děti.
Dětem z dětského domova, myslím, není co závidět.
Buďme rádi za ty dary, že jsme-li schopni pracovat, využijme té schopnosti a pomáhejme skutečně potřebným. Nezáviďme druhým - s největší pravděpodobností bychom jejich život žít nechtěli.
Osobně se domnívám, že povinnost pracovat při evidenci na ÚP není ponižující, avšak může to být hnacím motorem pro zvýšenou aktivitu najít si práci v prvních měsících evidence. Možná pak ubyde lidí, jejichž evidence na ÚP přesahuje dva roky.
Jitka Gotterová
