Dnes je strašně IN vaření a kdejaká slavná osobnost nám radí jak na to prostřednictvím svých právě narozených kuchařek či televizních pořadů.
Dle mého soudu stojí za zamyšlení tvrzení Zdeňka Pohlreicha: „Kdo neumí dobře jíst, nemůže bejt úplně šťastnej.“ Něco na tom je - o tom ani potom, jenomže….
Zdeňka Pohlreicha mám ráda, je to takový lidový týpek, který do naší české kuchyně přinesl něco, co tady určitě chybělo. A jak on sám praví, pořádná kuchyně tady chyběla zhruba od války do osmdesátého devátého.
V dnešní době skutečně sežene člověk na trhu suroviny a ingredience, o jejichž existenci neměl do nedávna ani páru a jak jsem již zmínila, rad, jak na to je také hafo.
K napsání tohohle článku mne de facto přivedla úvaha právě pana Pohlreicha: „Nevím, co je s touhle zemí, že dobrý jídlo je považovaný za něco snobskýho.“
Odpověď je poměrně jednoduchá: „Kdo má holt hovno, musí z něj i uvařit.“
Je třeba si uvědomit, že mzda drtivé části obyvatelstva této země nedosahuje ani poloviny průměrné mzdy. Ano, v naší zemi skutečně pracují lidé za dvanáct – třináct tisíc hrubého. A jak se z toho dá vyjít? Jednoduše, jediné na čem se dá ušetřit je jídlo, protože hypotéku, inkaso, boty, oblečení a školní výlet dětem, benzín na cestu do práce a povinné ručení zaplatit musíte, jak se říká: „I kdyby na chleba nebylo.“
Taková svíčková na smetaně za 180,-Kč, přeci není nic drahého, jenomže u nás prý lidi nezajímá kvalita, ale slyší jenom na cenu.
No, jasně, že slyší na cenu, protože který chlap, si může dovolit prožrat sám jenom na obědech cca 3.500,-Kč měsíčně? Jasně, že si raději nacpe měch v hospodě čtvrté cenové ne zrovna kvalitní omáčkou se šesti za 60,-Kč, protože ví, že manželka taky musí doma z něčeho uvařit pro děti.
Většině lidí je totiž úplně jedno, jak se má správně grilovat, protože pro ně kus flákoty na roštu je něco, jako jitrnička jakou svět neviděl (z pohádky Obušku z pytle ven) a celé jejich grilování o horkých letních večer spočívá v napíchnutí laciného buřta na klacek a jeho následnou konzumaci provází namočení do hořčice, umaštěné pusinky strávníků a jejich: „maminko, to je ale dobrota.“
Mnoho normálně žijících lidí ocení nádhernou fotografii steaku na zeleném chřestu paní Hrubešové, která si kvůli tomu založila blog, jen polknutím naprázdno a s největší pravděpodobností budou nasraní, protože vědí, že doma bude zase omáčka ze sojového masa, které se dá pořídit pytlík za 9,-Kč, případně staré brambory s cibulkou, nebo krupicová kaše se skořicí, ti vynalézavější obalují v těstíčku bezový květ, nebo starý chleba, který pak dozdobí hořčicí, kečupem a cibulí.
U nás v práci máme možnost stravovat se v závodní restauraci – cena jídel se pohybuje od 60,- do 90,-Kč (minutka) a zaměstnavatel nám 50% ceny přispívá. Máme tedy kompletní menu s polévkou i pitím od cca 30,-Kč. Této možnosti využívá cca jedna třetina zaměstnanců, zbývající dvě třetiny zhltnou na šatně chleba s taveňákem, či s margarínem a laciným Gothajem, vypijí hrnek toho nejlevnějšího kafe a mažou zpátky do rachoty s dobrým pocitem, jak na dnešním obědě, stejně, jako na tom včerejším, ušetřili 30,-Kč a můžou za to koupit dětem kilo jablek.
Taková je prostě realita, takže takový pořad „S Italem v kuchyni,“ je pro mnoho lidí (vezmeme-li v úvahu z čeho vaří) absolutní scifi.
Pan Pohlreich odsuzuje kuchyni pana Babici slovy: „On dělá nováckou zábavu, a to jídlo, které prezentuje, je prostě špatný,“ bohužel je třeba konstatovat, že to jídlo, které si leckdy lidé mohou doma dovolit uvařit je mnohem mnohem mnohem horší, nikoli proto, že by neuměli dobře jíst, ale proto, že na to jednoduše nemají.
I tak ovšem, myslím, mohou být (ne možná úplně) šťastní – nic jiného jim totiž nezbývá.
Jitka Gotterová
Související články zde a zde - zde
