Je to jednoduché, stačí se ohánět Ústavou a Listinou lidských práv, ta zaručuje, že své tělo nemusíte huntovat prací
Jsem naprosto fascinována názory blogerky Jany Petrové, která poukazuje na skutečnost, že podpora v hmotné nouzi je zakotvena v Ústavě ČR. Nucené práce ne.
Co ovšem lze považovat za nucené práce?
Pokusím se podívat na tuto problematiku z poněkud jiného úhlu pohledu.
Stejně, jako ve svém předchozím článku, budu vycházet ze svých zkušeností.
Každý den (tedy většinou jenom pět dnů v týdnu) vstávám do zaměstnání po třetí hodině ranní – výjimečně se mi podaří přispat si do čtyř, to když předchozí den pracuji cca dvanáct hodin, takže si na následující den udělám tak zvaně fóra.
Pracuji ve velkoskladu v oddělení čerstvých potravin, takže ve velmi chladném prostředí, kde se teplota pohybuje od 4 do maximálně 16 stupňů. Jeden by řekl kosa jako sviňa, což je právě jeden z důvodů, proč se zaměstnanci právě na toto oddělení nehrnou, a to ani pod pohrůžkou tisícikorunového příplatku za chlad.
Když jsem nedavno hovořila s pracovnicí ÚP, pravila tato, že spousta uchazečů o zaměstnání automaticky ODMÍTÁ naši nabídku práce právě z důvodu, že se jedná o práci v chladu.
To ony ty ženský mají strach o svoje zdraví. S takovým nastydlým spodkem můžou být pak ve stáru problémy a co potom, že ano? Proč přemýšlet o tom, že se člověk může úměrně chladu obléknout, tak, aby nenastydl? A to nehovořím o tom, že samozřejmě každý zaměstnanec příslušné oblečení od firmy nafasuje.
Proč přemýšlet o tom, že se mi TEĎ nabízí možnost pracovat, což by mohlo zásadním způsobem změnit moji tíživou finanční situaci a konečně bych mohla přestat pobírat dávky v hmotné nouzi? Důležitější je přeci neriskovat, šetřit své zdraví, abych JEDNOU mohla umřít zdravá. TEĎ to prostě nějak přežiju – dyk mi přeci důstojné přežití zaručuje Ústava.
Naštěstí je to zařízeno tak, že je spousta blbců, co vstávají ve tři ráno, nechávají nastydnout své vaječníky, pracují v dolech, kde prach každý den pohlcuje jejich plíce, riskují své životy v boji s ohněm, aby zachránili život či majetek jiného člověka, zedníci si nechávají od vápna rozežrat kůži na rukou a každodenní dávkou ibalginu regulují svá záda, aby jiní měli střechu nad hlavou, lékaři zachraňují naše životy i s vědomím, že když se jim to nepodaří, poženeme je před soud, učitelé učí naše děti i přesto, že musí mnohdy čelit, jak od žáků, tak od jejich hloupých rodičů verbálnímu či dokonce fyzickému útoku, a spousta dalších a dalších blbců, co přispívají do té společné pokladničky, z níž i těm, co odmítají huntovat svá těla prací, zajišťuje Ústava pravidelnou výplatu pro zajištění jejich potřeb, aniž by museli otrocky nuceně hnout brvou.
Není to tak dlouho, co jsem viděla pořad o tom, jak v jiné zemi v jednadvacátém století musí pracovat desetileté děti v lomu za čtyřicet dolarů týdně, z čehož si ještě musí kupovat dynamit a zápalné šňůry, aby mohly vůbec pracovat. O nějakém pojištění, dnech volna a právech na důstojný život a finanční podpoře v nezaměstnanosti se těmto lidem může jenom zdát. Tito lidé žijí a nuceně otrocky dřou jen pro kus žvance, aby se dožili druhého dne.
Ještě stále se, paní Petrová, nestydíte hovořit o povinnosti pracovat při evidenci na ÚP a pobírání finanční podpory v nouzi, jako o novodobém otroctví a nucených pracech?
Pak doufejte, že si své otroctví uvědomí, co nejmenší počet blbců, aby se i nadále ti chytří mohli ohánět svými nároky, které jim zajišťuje Ústava.
Naprosto dokonale tuto problematiku shrnula ve svém kratičkém článku blogerka Zuzana Kulhánková.
Jitka Gotterová
