O tom, jak jsem dostala příležitost naučit se anglicky, a jak jsem ji, svoji vlastní blbostí, propásla.
Když jsem se za dob mého mládí rozhodovala o tom, zda je lepší naučit se anglicky nebo německy, samozřejmě k povinné ruštině, zvolila jsem němčinu, a mé rozhodnutí bylo značně podpořeno cestováním naší rodiny do tehdejší NDR. Z obou jazyků jsem odmaturovala a de facto už je v životě potřebovala naprosto minimálně.
Za to mi tedy dost chybí ta angličtina. Už jenom, když vidím, jak oba moji synové sledují filmy v původním znění, protože tvrdí, že s tím naším dabingem je to poloviční zážitek, nebo vidí nový díl seriálu dřív, než já, protože já musím čekat na titulky, závidím.
Občas mi to nedá, zakoukám se na nějaký film s nimi, a když je to hodně napínavé, zeptám se: „Co říkal?“ načež dostanu odpověď: „šššššššš, neruš!“ A tak si jdu zase raději po své práci, ale štve mě to.
A tak když mi kdysi můj zaměstnavatel oznámil, že mám možnost navštěvovat v pracovní době výuku angličtiny, zachrochtala jsem blahem a přihlásila se. „Ale musíte tam opravdu chodit, paní Gotterová, potože každá absence na těchto hodinách je vedena, vzhledem k tomu, že to je v pracovní době, jako neomluvená absence, a omluvit vám ji může pouze váš šéf,“ pravila personalistka.
Výuka probíhala pravidelně jednou týdně a trvala jednu hodinu. Né, že bych si myslela, že se při jedné hodině angličtiny týdně, a mému věku, který se blížil čtyřicítce, rozmluvím, jako rodilý Angličan, ale přeci jenom, základy mít člověk může, ne?
Problém byl v tom, že moje hodina angličtiny připadla na den, kdy jsem musela jezdit na průzkum cen ke konkurenci a informace následně zpracovat v určitém časovém limitu do tabulek a odeslat na nákupní oddělení, a tento časový limit se kryl s časem mé výuky angličtiny.
Na poprvé jsem dala přednost svému vzdělání a řekla si, že se jistě na nákupním oddělení, nezblázní, když to pošlu o chvíli déle, což se ovšem ukázalo jako obrovský problém.
Nu což, na podruhé jsem dala přednost tabulkám, nešla na hodinu angličtiny, a abych neměla neomluvenou absenci, obdržela jsem od svého šéfa omluvenku typu: „Nezúčastnila se v pracovní době hodiny angličtiny, protože musela pracovat.“
Od učitelky angličtiny jsem obdržela materiály ke studiu e-mailem a snažila se po večerech dohnat, co jsem zameškala. Následující týden jsem dala přednost angličtině, načež jsem musela čelit telefonické výtce z nákupního oddělení, že toto už je podruhé, kdy ode mne nedostali tabulky včas. Říkala jsem si: „Tak todle je fakt pěkná prekérka, jak z toho ven?“
I došla jsem za svým šéfem a zeptala se ho, zda by pracovnice, která dělá průzkum cen pro celý obchod, kromě mého oddělení, nemohla dělat průzkum cen i pro mé oddělení, a ujistila ho, že na jiných obchodech to tak chodí také.
Moje logické myšlení dostávalo neskutečně zabrat už jenom uvědoměním si, že dvakrát týdně žebrám o půjčení služebního vozu některého z obchodních zástupců, neboť ten jediný, který byl k dispozici pravidelně, měla rezervovaný ona pracovnice, abych mohla ve stejný den, ve stejnou dobu, odjet na stejné místo, jako ona, a udělat část její práce. A abych pak mohla každý týden dostávat pravidelně omluvenky a neměla tak neomluvenou absenci.
Šéf argumentoval tím, že by toho měla dotyčná moc a nestíhala by (evidentně by pak nemusela stihnout prosedět s ním polovinu pracovní doby na kávě a cigárku), a na otázku: „Jak je možné, že na ostatních prodejnách to zaměstnanec na této pozici všechno stihne?“ neodpověděl.
Z toho důvodu jsem požadovala přeložení výuky angličtiny na dobu popracovní, což samozřejmě nepřipadalo v úvahu s ohledem na ostatní zaměstnance, kteří se mnou byli ve skupině, a kteří byli vytíženi prací tak, že se zvládali v pracovní době vzdělávat bez jakýchkoli problémů.
Pokračovat ve výuce angličtiny tím stylem, že budu na každou hodinu nosit omluvenku od manažera, že jsem namísto svého vzdělávání musela pracovat, postrádalo, dle mého soudu, jakoukoli logiku, a proto jsem se z angličtiny odhlásila.
Až po několika měsících jsem se rozhodla, že už ze sebe přestanu dělat debila, a manažerovi oznámila, že již nebudu ve své pracovní době dělat práci někoho jiného, abych pak po pracovní době dělala tu svoji práci, která mi stojí, zatímco dělám tu jeho. A bylo. Od té doby jsem už na průzkum cen nejezdila. Stačilo jediné, říci NE.
Kdybych to, já blbec, udělala hned, mohla jsem mít alespoň nějaké základy té angličtiny.
Ponaučení: Nenechte si příliš dlouho líbit zatěžující faktory – schopnost něco snášet je neschopností něco změnit. Trpělivost v tomto směru není ctností. A ctností není ani neschopnost rozčílit se kvůli určitým zatěžujícím faktorům. Existuje druh vnitřního rozpoložení, které není ničím jiným, než stavem ochromení.
(Günter F. Gross)
A jeden vtípek ze zvířecí říše pro dnešní den:
Zajíček má IQ 150. Přijde za sovou a prosí ji, aby mu snížila IQ, protože si s ním nikdo nechce povídat. Dobře. Sova mu ho sníží na 120. Za týden přijde znova, že ještě stále si s ním nikdo nechce povídat. Sova mu ho sníží na 80. Za další týden přijde se stejným problémem. Teď už mu sova sníží IQ na 50. Po měsíci přijede zajíček na motorce, zarostlý a pochvaluje si, ale zároveň prosí sovu, aby mu IQ ještě snížila, protože má někdy problémy s komunikací.
Krásný den
Jitka Gotterová
