Ztracený klid českých základek

„Jak se má Džitka?,“ ptali se mě kolegové, když jsem poprvé přijela do New Yorku. Stejnou otázku jsme dostala i na těch nejméně očekávaných místech – ve Rwandě, v bhútánském klášteře nebo také v uprchlickém táboře v Myanmaru.

Trvalo mi chvíli, než jsem pochopila, že se ptají na Jitku Samkovou, autorku kresby, která se v roce 1947 stala předlohou vůbec první pohlednice UNICEF. Právě díky ní odstartovala úspěšná tradice prodeje předmětů, jejichž výtěžek pomáhá dobré věci. Tato pohlednice proslavila město Rudolfov, jehož základní škola byla po celá desetiletí známější ve světě než u nás doma.

Až do osudného pondělí 20. ledna 2025, kdy zdejší třináctiletý žák přišel do třídy, namířil donesenou zbraň na učitelku a stiskl spoušť. Ve stejný den zasahovala policie i na pražské průmyslové škole, kde student vyhrožoval střelbou. To, co jsme si ještě nedávno spojovali výhradně se zprávami ze zahraničí, dorazilo s plnou silou i k nám.

Co se stalo s místem, kde by mělo být bezpečí samozřejmostí? S místem, které je určeno k učení, hře a rozvoji, a kde by strach neměl mít žádné místo?

Rovnováha autority bývá křehká, děti však doma i ve škole potřebují znát hranice, společenské mantinely, ve kterých se mohou bezpečně pohybovat. Kdysi stačilo, aby se učitel podíval. Jeden přísný pohled a všichni ztichli jako pěna. Ne, tehdejší doba nebyla ideální – tresty často překračovaly hranice, které bychom dnes nazvali zdravými. Ale autorita měla váhu. Dnes se však učitel občas stává jen tichým pozorovatelem, který ví, že jediný chybný krok může vést ke stížnostem, vyšetřování nebo dokonce ke konci kariéry.

Druhá stránka problému je ještě složitější. Děti dnes vyrůstají ve světě, kde násilí není jen tolerováno, ale i oslavováno. Stačí se podívat na oblíbené hry, seriály nebo sociální sítě. Útočit, bojovat, „zničit soupeře“ – to je mantra virtuálního světa. Ale děti nemají schopnost jasně oddělit realitu od hry. A tak si z mobilu přenášejí tento naučený model chování i do školy. A co hůř, některé se s násilím setkávají i doma. V loňském výzkumu Českého výboru pro UNICEF každé desáté dítě uvedlo, že v jejich rodině dochází k bití a fyzickému násilí. To, čemu jsou děti vystaveny, se potom přelévá do způsobů, které považují za přijatelné při řešení vlastních konfliktů a obtíží.

I když z výzkumu Mladé hlasy vyplynulo, že dvě třetiny českých děti do školy chodí rády, i zde se jasně ukázalo, že na školách a mezi spolužáky problémy existují.

Odpověď „Když se mi ve škole nedaří“ byla na prvním místě v otázce na to, co dělá dětem ve věku 9 – 17 let největší starost. Za špatný nebo velmi špatný svůj vztah se spolužáky označilo 3,1 procent dětí a 17,1 procent dětí uvedlo, že ve škole nemá možnost s někým mluvit o svých potřebách a problémech. Z těch, které uvedly, že mají, jen 8 procent má možnost své starosti konzultovat se školním poradcem či psychologem.

Žádné dítě by nemělo být na svoje problémy, ať už malé nebo velké, samo.

Co tedy s tím? Jaká je cesta k bezpečnějším školám?

Jednoduchá odpověď neexistuje. Její součástí je i to, jak komunikujeme s dětmi. Jak jim vysvětlujeme, co je správné a co ne? A co jim ukazujeme vlastním chováním? Dítě, které doma slyší, jak rodič nadává učitelům nebo kritizuje „neschopný systém“, sotva bude mít chuť respektovat autority.

Systém školství, učitelé, technologie – to jsou jen části velké skládačky. Pokud chceme, aby se děti cítily ve školách bezpečně, musíme nejdřív vytvořit bezpečné prostředí v našich rodinách a komunitách. A nezapomínejme na důležitost prevence – od práce školních psychologů až po podporu a kurzy pro rodiče, kteří mají spoustu povinností, často sami čelí velkému stresu a nevědí, jak zvládat konflikty, natož to učit své děti.

Možná, že klíč k bezpečným školám neleží ani v nových pravidlech, ani v trestech, ale v tom, abychom dětem ukázali, že respekt a empatie nejsou slabostí, ale silou. Zvonek na hodině pak nebude jen voláním k povinnostem, ale také příležitostí k růstu, spolupráci a objevování nových možností. A tak by to mělo být.