Války byly, jsou a budou…

Vždyť to zjistí až za týden, když se letadlo vrátí bez nás, táhlo mi hlavou, zatímco jsem v rychlosti uhýbala vzrostlým dřevinám v buši. Když utíkáte před skupinou chlapů, kteří křičí a míří na vás puškami, není čas přemýšlet.

Ve filmech při posledních chvílích člověka hraje hudba a před očima mu ubíhají všechny významné okamžiky života. Já se vzmohla pouze na nejasný pocit, že je hloupé umřít, když tak krásně svítí slunce.

Městečko Paoua, asi osm hodin jízdy na sever od hlavního města Středoafrické republiky, leží jen kousek od rovníku a v poledne tady člověk nevrhá téměř žádný stín.

Ta hodina, či spíš kritických dvacet minut, které následovaly po náhodném postřelení velitele rebelů, se kterými jsme dělali rozhovor na závěr mise zaměřené na vzdělávání dětí v krizích, se nedá dost dobře popsat. Banalita právě prožívané přítomnosti a překvapení, jak rychle se situace může zvrtnout. Opravdu se tohle děje? Mně? Právě teď?

Ve Středoafrické republice jsem viděla smrt a zmar. Vesnice duchů, děti spálené ohněm, šestnáctiletou dívku s orgány vyteklými na silnici, lidi, kteří před válkou utekli do buše a teskně vzpomínají na svá pole s bavlnou, mýdlo a sůl. Jsou to věci, na které se nikdo nedívá rád. A přesto se dějí. A taky všudypřítomný strach.

I já se bála. Nijak výrazně, avšak když se ukládáte ke spánku na základně, kterou sice střeží čtyři místní vojáci, ale v okolí se pohybují stovky až tisíce ozbrojených povstalců, někde v pozadí mysli stále běží myšlenka na to, jestli vás probudí svítání nebo puška u hlavy. Kdybych tady musela žít, taky bych chtěla mít zbraň. Na takovém místě vám ani nevadí, že není co jíst, a sáček čaje si do vody z barelu dáváte hlavně proto, aby přebil rezavou barvu a podivnou chuť.

O to absurdnější bylo, že wi-fi tady fungovalo výborně. Kamarádům v Česku bych odsud klidně mohla objednat pizzu nebo vysílat živě na Facebooku. V případě zranění, nemoci nebo útoku bychom však měli smůlu – v této pustině by nám těžko mohl přijít někdo na pomoc. Jak propastný může být rozdíl mezi virtuálním světem a realitou!

Víc než na samotný incident s rebely se mi teď po letech vybavuje ten intenzivní pocit úlevy, když se letadlo odlepilo od místní rudé země a já zamířila do bezpečí. V tu chvíli jsem myslela na Isabel, Sorellu, Jamese a další děti, které jsem tady poznala. Své rodiče ani místo narození si nevybraly. Válka je zastihla úplně malé. Nemají kam jít, každá noc a další ráno, kdy přežijí, jsou úspěchem. 

Ve své práci se dotýkám nejbolavějších míst této planety.

Rok 2018 byl rokem extrémního násilí na dětech. V aktuálních ozbrojených konfliktech je zapojeno nejvíce zemí za posledních čtyřicet let. Každé šesté dítě na Zemi nyní žije v oblasti války nebo ozbrojeného konfliktu. To je nárůst o 74 procent za pouhou jednu dekádu. V Jemenu bylo při vojenských střetech, včetně náletu na školní autobus z loňského srpna, zabito nebo zmrzačeno 1 427 dětí. Na Ukrajině žije uvnitř 20kilometrové kontaktní linie, rozdělující vládní a nevládní oblasti, na 400 tisíc dětí, pro které ostřelování a nášlapné miny představují smrtící hrozbu. Extrémní násilí, mučení, ztráta pečovatele, noční přesuny, nedostatek jídla a vody, zničení nemocnic a škol, to vše je paralelní realita pro miliony dětí ve světě.

Války byly, jsou a budou, krčí mnozí rameny, tak proč se znepokojovat? Někteří v nich dokonce vidí vítaný nástroj regulace přemnožených příslušníků jiných kmenů.

Představa, že polovina lidstva vymře na hlad, války a nemoci, a nás v Česku se to vůbec nijak nedotkne, je ale hodně naivní.

Ano, válčení patří k historii lidstva stejně jako oheň nebo stavba svatostánků. Jenže dvě věci jsou teď přece jenom jinak.
Na současných bojištích neumírají králové ani vojáci. Takové případy jsou výjimkou, a pokud se stanou, všude se o nich píše. Dnešní války se nebojují mezi státy, ale uvnitř států. Nejde o konfrontaci profesionálních armád, ale o střety mezi armádou a civilním obyvatelstvem nebo mezi různými ozbrojenými  skupinami. Dnešní války se bojují z oken rodinných domů a v ulicích vesnic a předměstí. Dokonce se dá zabíjet tisíce kilometrů daleko, aniž by člověk vstal od stolu. Počet civilních obětí válek rychle roste: z 5  procent na počátku minulého století, přes 15 procent během první světové války, na nynějších 90 procent. Téměř polovinu z nich dnes tvoří ta nejzranitelnější část populace – děti.

Poprvé v historii lidstva také máme v rukou prostředky zničit vše živé. Ve válce již použity byly, dokonce ve chvíli, kdy to pro celkový výsledek už nejspíš nebylo nevyhnutelně nutné - jaký tedy máme důvod věřit, že je nikdo na podporu svých zájmů znovu nevyužije?

Nevím, co dělat; nevím, jak zajistit světový mír. Ale nechci jen krčit rameny. Nechci akceptovat, že je normální zabíjet děti a civilisty. A už vůbec si nechci přát válku jako „řešení“. Protože jsem ji na rozdíl od většiny lidí zažila.