Pomoz si sám aneb tady kampeličky fungují

Na nízkých lavičkách uspořádaných do čtverce se tísní jedna žena vedle druhé. Kolem pobíhají děti, přesto je na pravidelném zasedání drobných střadatelek překvapivý klid. Za hluk, nepozornost a rušení se totiž platí pokuty.

I to patří mezi zásady komunitní záložny v Gasabo.
„Prosím pokladní, aby otevřely kasu,“ zahajuje jednání předsedkyně komunity. Tři ženy se zvednou a každá otevře jeden zámek na plastové pokladně. Rozdělení odpovědnosti mezi různé osoby snižuje riziko zneužití – tak jako u našich korunovačních klenotů :o))
„Kdo poskytne příspěvek do sociálního fondu?“ Předsedkyně se rozhlíží kolem, hlásí se tak třetina žen. Sociální fond je dobrovolný, nicméně příspěvky se zapisují do zelených vkladních knížek, které každá z členek vlastní. Základní výše je 100 rwandských franků, přibližně 3 Kč. Z fondu se potom platí pomoc v případě, že se některá z členek ocitne v mimořádné životní situaci, jakou může být například úraz nebo těžká nemoc. Přispěvatelky vstávají a peníze vkládají do velkého lavoru u nohou paní účetní.  Lavor je tady vůbec ústředním předmětem: lidé v něm na hlavě přenášejí plodiny, s lavorem se chodí do nemocnice rodit, tady slouží jako kasička. Zvedám se a do zašedlého lavoru vkládám to, co bych doma dala za jeden oběd. Lavičkami to radostně zašumí.
Teď ale nastává hlavní část schůze: navyšování podílů v záložně. Jeden podíl má hodnotu 500 franků, na tomto setkání se účastní všechny. Členky se mohou navyšování zdržet pouze třikrát po sobě. Po zapsání nových podílů se hlásí ty, které si chtějí vzít půjčku. Půjčka je úročena 5 %, takže členkám, které půjčky nečerpají, se hodnota podílu zvyšuje. I půjčování však má svá pravidla: půjčku nelze použít na běžnou spotřebu, pouze na aktivity, které vytvářejí příjem, například pořízení sazenic nebo rozšíření půdy pro pěstování zeleniny.
To je totiž s projektem úzce spojeno. V Gasabo se ženy s podporou UNICEF učí pěstovat plodiny. Komunita k tomu poskytla velké pole před zdravotním střediskem. Na poli ženy experimentují s fázovanou sadbou, která zajistí obživu i mimo hlavní sklizeň, a s různými druhy hnojiv: v části označené T0 rostou fazole bez hnojení, T1 je označeno pole, kde se hnojí pouze organicky – hnojem místních krav a koz, a v části T2 používají hnůj kombinovaný s profesionálními hnojivy. Na první pohled je mezi T0 a zbytkem pole veliký rozdíl. Aby však bylo čím hnojit, je nutné mít zvířátka. Ve Rwandě jsou nejrozšířenější kozy, jedna však stojí na místní poměry spoustu peněz, 30 000 franků (cca 905 Kč).  V rámci dobytčích bank proto UNICEF poskytl ženám také kozy jako vstupní kapitál na začátku projektu. Až se jim dostatečně rozmnoží, dvě mladá zvířata vrátí a bude je možné poskytnout jiné potřebné rodině.
„Kdysi jsem také pěstovala mrkev a brambory, ale nevěděla jsem, jak zajistit úrodu po celý rok. Díky tomuto projektu také vím, jak je zelenina zdravá, většinu sklizně proto využijeme doma. Můj syn Laurent je zdravý – jen se podívejte, jak má naducané tváře,“ zdvihá chlapce vysoko nad hlavu jedna z členek „představenstva“ záložny.
Částky, které členky spoří, jsou nízké, zvlášť když zvážíme, jak drahé je ve Rwandě jídlo: například malá láhev vody vyjde na našich 22 Kč, kilo mouky, ze které se s vodou připravuje základní příloha ugali, stojí 15 Kč. I to je ale na místní poměry hodně, vždyť kvalifikovaný lékař v okresní nemocnici má plat okolo 6 000 Kč měsíčně. Ptám se sama sebe, jak tady vůbec dokážou přežít – ale přežívají. Je to však za cenu toho, že z jednotvárné stravy a kritického nedostatku proteinů 38 % dětí zaostává, fyzicky i mentálně.
V Gasabo to je však už jiné: ženy tady vědí, jak pěstovat zeleninu, vlastní prací si zajistí obživu, která je ohleduplná k místnímu prostředí, jejich děti nejsou nemocné a ještě dokážou ušetřit! Teď zbývá jen „maličkost“: projekt rozšířit po celé zemi..