Když jde o peníze, dobré úmysly nestačí

1. ledna 2025 vstoupí v platnost dlouho očekávaná a připravovaná novela zákona o veřejných sbírkách.

Je to jeden z legislativních počinů, které se objektivně povedly: zjednodušuje a zpřehledňuje postupy, odráží technologický vývoj, zmenšuje byrokratickou zátěž a rozumně reaguje na realitu v dárcovství. Bude to ale stačit?

Vzpomínáte na 14 milionů korun, které se během pandemie takřka okamžitě vybraly na plicní ventilátory? Většina ventilátorů nakonec zůstala ležet ve skladech. A co předčasně ukončená sbírka na opravu Thomayerovy nemocnice? Nebo nedávná sbírka na rodinu zesnulého psychologa Radka Ptáčka či kontroverzní projekt na zakoupení předraženého a dosluhujícího vrtulníku pro Ukrajinu? V příkladech, kdy se z počátečního sbírkového nadšení stane bolestná deziluze, by se dalo pokračovat.

Instinkt pomoci v případě ohrožení či nouze je součástí naší genetické výbavy. Je dobře, že si lidé pomáhají. Avšak pokaždé, když internetem proběhnou případy nepovedených sbírek, zůstanou poctiví dárci zklamaní a bezmocní. Závan pochybností mnoho lidí od dobročinnosti odrazuje. Když darujeme peníze, spoléháme na to, že se dostanou tam, kam mají. Bohužel, dárcovství není jako nákup v obchodě – neexistuje žádná záruka, že dostaneme „výrobek“ v požadované kvalitě, protože jeho „produkce“ záleží především na tom, zda a kolik zákazníků do něj investuje. I proto existuje zákon o veřejných sbírkách, aby v maximální možné míře zabránil tomu, že se dary dostanou do kapsy někomu, kdo využil soucit druhých k vlastnímu obohacení.

Novela s sebou přináší řadu změn: do kategorie veřejných sbírek například už nebude patřit shromažďování darů na bankovním účtu, bude se týkat zejména sbírek v hotovosti. U prodeje předmětů nebo vstupenek nesmí výtěžek na účel sbírky klesnout pod 40 procent a pořadatel také nově musí předem deklarovat a transparentně komunikovat procento, které z výtěžku sbírky použije na úhradu nepřímých (režijních) nákladů.

Osobně si myslím, že většina z těch, kdo pořádají sbírky, to dělají z dobrého srdce a přesvědčení. Otázkou však je, jak lépe připravit organizátory sbírek na realitu. Vždyť výběr peněz je jen prvním krokem – tím druhým a neméně důležitým je jejich efektivní a smysluplné využití. Dobrý úmysl nestačí – je třeba myslet i na to, co přijde potom. A to je výzva nejen pro orgány dohledu, ale pro nás všechny. Můžeme doufat, že darované peníze přinesou užitek, ale bez našeho vlastního úsudku a obezřetnosti budeme vždycky tak trochu hrát ruskou ruletu.

Novela zákona o veřejných sbírkách s sebou nese i varování: pokud se chystáte darovat, udělejte si domácí úkol. Ověřujte, čtěte, ptejte se. Kdo sbírku pořádá? Jaké má o problému informace? Má souhlas zapojených osob či institucí? Kam peníze skutečně jdou? Co se s nimi stane, pokud nedosáhnou potřebné částky, nebo se naopak vybere více, než je potřeba? Darovat s rozumem totiž znamená přispívat rozvážně, s vědomím rizik i odpovědnosti.

Proč je dárcovství důležité? Protože umožňuje realizaci inovativních nápadů, řešení naléhavých problémů a podporu oblastí, které by jinak zůstaly bez finanční podpory. Soukromí dárci mohou rychle reagovat na nové potřeby a financovat projekty, které nejsou zahrnuty v rozpočtech veřejných institucí.

Například nové varhany v Betlémské kapli by nebyly bez 2,8 milionu korun, které se vybraly ve sbírce Píšťaly pro ČVUT. Nebo ze světa „ledový kyblík“, virální internetová výzva, která před časem ovládla sociální média. Cílem bylo zvýšit povědomí a získat finanční prostředky na amyotrofickou laterální sklerózu (ALS), neurodegenerativní onemocnění, které postupně oslabuje svaly. Díky vybraným prostředkům výzkumníci objevili nové molekulární cíle zapojené do progrese ALS, byly vyvinuty pokročilé modely pro přesnější preklinický výzkum. Lidstvo je tak o něco blíže účinné léčbě a prevenci této zákeřné nemoci.

I proto by zklamání z některých nepříliš povedených sbírek nemělo být důvodem na lidskost a solidaritu rezignovat, ale držet se známého: třikrát měř, jednou přispívej.