Kdo je tady nepřítel? Válka na dětech.

Každé šesté dítě na světě - více než 473 milionů dětí – aktuálně žije v oblastech zasažených válkou a ozbrojenými konflikty.

Procento dětí na světě žijících v konfliktních zónách se od začátku milénia zdvojnásobilo. To je nejvyšší podíl od 2. světové války. O čem vypovídají jejich příběhy? A co říkají o našem 21. století?

Děti neplánují války. Děti nevyrábí zbraně. Děti za války nemohou, přesto těžce nesou jejich důsledky. Jako 37 dětí zabitých v Izraeli 7. října 2023. Jako 669 zabitých a 1 854 zraněných dětí od začátku invaze na Ukrajinu. Jako 15 613 dětí zabitých v Gaze. Jako 70 dětí, které utrpěly zranění při březnové eskalaci konfliktu v DR Kongo. Jako 250 dětí, které loni zabily nebo zranily nášlapné miny v Myanmaru.

Děti, které někdo nazve „hrozbou“, „nepřítelem“, nebo ještě hůř – „nutnou ztrátou“. Takové myšlení je popřením hodnot lidskosti a naděje, že svět může být jiný. V každém dítěti je příběh, který může změnit svět. Ale jen pokud mu dovolíme vyrůst v bezpečí, ne ve strachu. Protože žádné dítě se nerodí jako válečník.

Děti, které tady vidíte, nejsou čísla. Neměly by být.
Jejich příběhy nejsou v hlavních zprávách. Ale měly by být!

A pokud se svět ptá, co s tím, odpovídám takto: Co kdybychom chránili každé dítě, jako by bylo naše vlastní? Protože až jednou bude svět klidný, nebude to díky síle zbraní, ale díky síle dětství, které jsme ochránili.

Osmiletá Ghada byla zraněna při leteckém útoku ve čtvrtek 3. dubna. Ghada si hrála s kamarády v krytu. Každý den čekala na odpoledne, aby se s kamarády sešla a hráli si. Po útoku jí musela být amputována ruka.

Desetiletý Sanad se s otcem vydal v pondělí brzy ráno nasbírat palivové dříví – část na vaření a část na prodej, aby si koupili jídlo. Když hledali dříví poblíž jednoho z táborů pro vysídlené osoby v Džabálii, stali se terčem leteckého útoku. Jeho otec byl zabit, Sanad těžce zraněn. Byla mu amputována pravá noha. Utrpěl také zranění břišní dutiny, druhé nohy a zad. „Čekáme, až bude Sanad převezen do zahraničí, aby mohl pokračovat v léčbě. Každý den zpoždění zvyšuje riziko komplikací a ohrožuje jeho život,“ říká jeho dědeček. Na lékařskou evakuaci v Gaze čeká 4 000 těžce zraněných dětí, onkologických pacientů a dětí s chronickými onemocněními.

Osmiletá Judy leží na nemocničním lůžku v baptistické nemocnici Al-Ahli v Gaze. Její škola byla zasažena ve čtvrtek 3. dubna 2025 odpoledne. Judy utrpěla tři zlomeniny lebky a vnitřní krvácení. S obrovskými obtížemi byla zpod trosek vyproštěna. Judy už ztratila téměř celou rodinu.

„V den, kdy jsem byla zraněná, jsem byla u dědečka,“ říká sedmiletá Miran. „Pekli jsme chleba ve staré hliněné peci. Požádala jsem mámu o kousek, abych ho ochutnala, a ona mi řekla, že mi ho dá, až se vrátíme domů. Když jsme vešly do domu, začal útok. Ztratila jsem vědomí a probudila se v nemocnici. Řekli mi, že tu musím zůstat.“ Vzpomíná: „Život před válkou byl mnohem lepší. Hrála jsem si, chodila do školky, chodili jsme se koupat k moři. Ale teď je život ošklivý. Už to není hezké.“ Miran a její matku vytáhli příbuzní zpod trosek domu. Miran má zraněné nohy – v jedné má vnitřní kovové implantáty a v druhé vnější.

Dr. Afrah Al-Harassi upravuje devítileté Khadidži protézu na noze, aby jí dobře padla. Během vleklého konfliktu v Jemenu trpí statisíce dětí podvýživou a omezením zdravotní péče. Khadidže se na noze vytvořila infikovaná léze, která vedla až k amputaci. Khadidža však našla naději v protetickém centru v hlavním městě Saná, které podporuje UNICEF. Centrum jí zajistilo protézu, rehabilitaci a psychologickou podporu, což Khadidže pomohlo znovu chodit a přizpůsobit se novému životu.

Čtrnáctiletý Paing šlápl na minu, když na sousední farmě ve východním Myanmaru hledal zraněnou krávu své rodiny. Přišel o pravou nohu pod kolenem. Ruce a druhou nohu má těžce zraněné. Děti jsou vůči nášlapným minám a nevybuchlé munici obzvláště zranitelné, protože z přirozené zvědavosti často považují miny za hračky, aniž by si uvědomovaly hrozící nebezpečí. Často si také hrají nebo vykonávají každodenní činnosti v zaminovaných oblastech, jako jsou pole nebo opuštěné budovy. Vzhledem ke své menší postavě děti při výbuchu miny utrpí rozsáhlejší zranění, často se smrtelnými nebo doživotními následky, které navíc vyžadují neustálé lékařské ošetření a protetické pomůcky, jež jsou v konfliktních zónách nedostupné.

Šestiletý Pascal byl zraněn při útěku z domova během střetů v provincii Severní Kivu (Demokratická republika Kongo) koncem ledna 2025. „Byla neděle. Cestou do nemocnice jsem ztratil kontakt se zbytkem rodiny. Dodnes nevím, kde je moje žena a děti. Když jsem chtěl opustit nemocnici, uvědomil jsem si, že nemám kam jít, protože místo, kde jsme bydleli, bylo zničeno a přišli jsme o všechno. Pořád jsme tady v nemocnici, ale nevím, jak dlouho. Doufám, že můj syn bude moci bezpečně vyrůst a jednoho dne se stane učitelem nebo lékařem,“ vysvětluje Jean-Marie Hakizimana, Pascalův otec.

Kyjev, 24. dubna 2025. Kytice žlutých květin a plyšové hračky leží na zemi poblíž místa raketového útoku, ponechané na památku zabitých dětí. Ranní útok na obytný dům si vyžádal životy 12 lidí, včetně tří dětí, 90 dalších bylo zraněno. Od 5 hodin ráno skupina teenagerů čekala na místě a zoufale doufala, že jejich 17letý kamarád bude nalezen živý pod troskami. Bohužel, po více než 12 hodinách nejistoty se jejich nejhorší obavy potvrdily – jejich kamarád byl mezi oběťmi. „Byl to můj nejlepší kamarád. Ještě včera venčil mého psa a dnes je pryč. Je těžké tomu uvěřit,“ řekla 17letá Viktoriia, která ho znala tři roky. Navzdory ztrátě naděje teenageři zůstávají na místě a navzájem se utěšují se slzami v očích. „Chceme tu jen být spolu. Takhle je to o něco jednodušší.“