Masmédia zamlčují, co je pravým smyslem našeho života (prožívat své božství)

Masmédia spatřují smysl lidského života v pudu sebezáchovy a požitku, prezentují ho jako ustavičnou soutěž o to, kdo se bude mít světsky nejlépe a užije si nejvíc života během své pozemské existence.

Pocit odloučenosti od Boha a od věčného života produkuje nemilosrdný zápas lidstva o vlastní existenci

Nejenže bojujeme o přežití mezi sebou, bojujeme i s přírodou a se vším, co vnímáme jako konkurenci. Chceme si podmanit svět, ale nejsme jeho vlastníky, nýbrž správci. Naším nejdůležitějším úkolem ale není spravovat svět, ale dobře se starat o vlastní duši, která je dokonalým tělem Boha.

Smyslem naší existence není uspokojování tělesných potřeb ani boj o zachování sebe sama. Bůh nám dal věčný život, takže si nemusíme dělat starosti s přežitím. Pravým smyslem je prožitek božství, vyjádřený energií čisté lásky – bezpodmínečné lásky k Bohu a k bližnímu.

V tomto prožitku zakoušíme věčný život a svobodu, jakou prožívá Bůh. Protože si to ale většina lidí neuvědomuje (co je smyslem života), popírá a pochybuje, že existuje život po smrti – tedy život věčný. Tak vzniká mezi Bohem a člověkem stále větší propast v sebeuvědomování a zakoušení nádhery věčného života.

Je zvláštní, že tato propast existovala již před dvěma tisíci lety, kdy učil a působil v židovském národě Ježíš z Nazareta, a že se od té doby nic nezměnilo, dokonce je na tom lidstvo ještě hůře, neboť tehdejší kněžstvo židovské i pohanské mělo mnohem větší vliv na život lidí než je tomu dnes a udržovalo v nich jakous takous víru v posmrtný život.

Přestože Stvořitel a jeho stvoření jsou jedno a totéž, před příchodem Mesiáše mezi nimi existoval závoj, který nedokázali strhnout ani nejdokonalejší andělé

Ježíš tvrdil, že jeho hlavním posláním je překlenout propast mezi tím, co prožívá Bůh, a co člověk. Jak to, že se ani po dvou tisíci letech nic nezměnilo a lidstvo nadále žije v pocitu odloučenosti od Boha a věčného života? Úkolem Mesiáše bylo vytvořit most mezi naším světem a Božím světem. Tento most nyní existuje. Před příchodem Krista, jeho zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením opravdu neexistoval.

Kdo se před Spasitelem a jeho aktem vykoupení jednou narodil do fyzického světa, ten už nedokázal dovést své lidství k úplné bohopodobnosti a mít intimní přátelský vztah a styk s Bohem, a tím i se svým vlastním já (jsme totéž, co je Bůh, v individualizované verzi). Do té doby se nejposvátnější Božství z nejčistší sféry svého bytí nemohlo osobně přiblížit k nikomu, kdo měl lidské slabosti. I Mojžíšovi se Bůh zjevoval jen zprostředkovaně a ve zvláštních projevech své duchovní moci a síly.

Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný (evangelium podle Jana)

Nyní můžeme Boha opravdu poznat, milovat, přijímat a využívat jako svého nejlepšího přítele a dříve narozeného bratra. I ten největší pošetilec s nejhorším chováním může po svém upřímném a opravdovém obrácení a křtu Duchem svatým, který člověka uzpůsobuje k vnitřnímu duchovnímu životu, mít důvěrný vztah s Bohem, živě s ním komunikovat a v záblescích osvícení kráčet směle po mostě k nejdokonalejšímu věčnému životu a stát se ve všem Bohu podobný.

Stačí k tomu jen opravdová odvaha zakoušet nejkrásnější část sebe sama, která je z Boha, přijímáním hlubokých myšlenek a slov, obsažených v Boží nauce a sděleních, a radovat se z nového duchovního života, který jsme obdrželi od Boha. A v tom také tkví vysvětlení Ježíšových slov o těle a krvi: Kdo přijímá do svého života myšlenky a slova, obsažená v Boží nauce (jí mé tělo), a dovede se radovat z nového duchovního života (pije mou krev), ten také musí zakoušet věčný život ve svém nádherném božství.