Brno krásné, represivní

Podzimní mlha nad městem

se zvedá v jemném oparu.

Pohroužen do sebe jdu

po Cejlu, jak nad gestem

šílence sám se rozmáchnu

bezvládně: zde v pasti heren,

zastaváren, iluzí a zboží

je někde cíl a odtud cesta;

nemocná tepna města

vítá tu choré na nároží.

Hle! Čas na Cejlu se zastavil a zlobí:

v downloadu Brna pomalém

podzemku starou před Sparem

odkryl i s harampádím doby.

Mířím k budově, je celá z šedi

jak bazar vedle. Zde sídlí komise.

Ještě rozhlédnu se naposledy,

než vejdu, doufám, že zdaří se

v tom koutě aspoň sebe polidštit.

Výtahem stoupám do čtvrtého poschodí.

Jsem na místě: zde soudí lékaři

nemocné. Na body či jak se nahodí?

Rozhlédnu se, náhle hněv

mi se soucitem zpění krev:

„Básníku, zvoň na poplach

něžně jako nečekaný host,

ať na chodbách nevyplašíš

ty vystrašené páry očí,

jež prosí o milost!“

O milost prosí lékaře,

ať nechají je ještě chvíli

žít bez obav a nabrat síly;

ať ti, co jsou v depresi a tísni,

mají aspoň na chleba a nájem,

vždyť na trhu práce jsou to nicky.

Když život ztrácí o člověka zájem,

lidé přidají se rádi vždycky.

To lékaři, andělé pokoje a klidu,

ulevit by měli zjevně

od tlaku, jímž hluší vládci země

drtí svobodu a štěstí lidu.

Kdo ale napraví tu nestoudnost,

že se sami kvůli zisku

podílejí na útisku?

Jak tenhle doktor nezbeda,

co v parlamentu (nebo jinde) zasedá...

nuž pojďme dál!

Jsem na řadě a vcházím hned

jak plachá lesní zvěř,

nestačím ceknout, to mi věř,

a lékařka s tváří jako med

na mně nenechává suchou nit;

že měl bych jít do sebe

a o práci se rvát,

že na mě pěkně dohlédne

a tak...

nad chudákem užívala si svou moc,

snad z Bartolomějské to byla výpomoc?

V lehce pobouřeném tónu pravím:

„Když nelíbí se vám můj vzhled,

když nelíbí se vám, jak žiji,

skončeme, prosím, tuhle komedii,

z okna vyhoďte mě hned!“

Ta dáma cukla rty a odsekla:

„Není-li vám něco vhod,

radím vám, chovejte se slušně,

když žádáte o důchod!“

Nevím, jak rychle jsem se dostal ven.

„Kolik nemocných takhle zastrašila?“

pomyslím si, když jedu dolů výtahem.

Ostuda jako Brno...

Ach, Brno, kdo vyznat se má v tobě,

v té skladbě čtvrtí, lidiček a tříd!

Nedokážu si tě nijak vybavit a objet

v tom rychlém sledu totalit.

Ach, Brno, město nad Svratkou,

ty město rozmanité nepohody,

zda jednou najdeš vlastní tvář?

Zmateně hledáš odpovědi,

kde tmavé nebe halí svatozář.