Bojíme se. Máme strach z uprchlíků, kteří zaplavují Evropu. Chceme mít svobodu a zároveň být v bezpečí. Ale jak my si sami vážíme těchto hodnot? Žijeme jen konzumní život?
Bojíme se. Máme strach z uprchlíků, kteří zaplavují Evropu. Chceme mít svobodu a zároveň být v bezpečí. Jak říká polský sociolog Zygmunt Bauman: "nemůžeme být naprosto svobodní a zároveň být v naprostém bezpečí." Chceme-li být svobodní, budeme za to platit určitou mírou nebezpečí, která nám hrozí. Nemůžeme mít obojí v naprosté míře.
Máme strach, že imigranti ohrozí naše křesťanské hodnoty. Ale jak si my sami těchto hodnot vážíme? Jakou cenu má v naší společnosti manželství, když se rozvádí každý druhý svazek a mladí do manželství ani vstupovat nechtějí? A co ochrana nenarozeného života, kterou jsme zaměnili za právo matky rozhodovat o narození počatého dítěte? A co naše populační křivka, která stále klesá a nyní připadá na jednu ženu pouze 1,2 dítěte? Ani s posledním rozloučením našich blízkých a přátel to není zrovna v souladu s křesťanskými hodnotami.
Bojíme se mluvit o umírání a smrti, toto téma je v naší společnosti tabu, je vytlačeno na okraj společnosti a to přesto, že je to jediná jistota, která potká každého z nás. Reklamy ukazují mladé, zdravé a úspěšné lidi, stáří nemá v médiích šanci. Smrt je uzavřena za brány hospiců, LDN a nemocnic jako něco, co do společnosti nepatří a čím se nechceme zabývat. Bojíme se posledního rozloučení, proto je zde nárůst počtu kremací a pohřbů do země bez obřadu. Dle sdělení pracovníků krematorií si mnoho rodinných příslušníků ani nevyzvedne urnu s popelem, což se nedá říct o krematoriích pro zvířecí mazlíčky, kdy se údajně ještě nestalo, aby si majitel nevyzvedl urnu s popelem svého zvířecího miláčka. Jistě řeknete, že pohřeb stojí nemalé peníze a je to pravda. Na druhé straně jsme ochotni se zadlužit a půjčit si na věci, které jsme postavili na první příčky našich životních hodnot jako je pořízení elektroniky, drahé dovolené, zážitkové akce apod.
Vztahy jsme vyměnili za spotřební zboží a v případě, kdy se cítíme ohroženi, se oháníme křesťanskými hodnotami. A co slavení křesťanských svátků, které vnímáme jako den volna, kdy můžeme navštívit naše moderní "svatyně" hyper a supermarketů a strávit tak sváteční den obklopeni konzumem. Nesmíme se pak ale divit, že jsme svým chováním otevřeli Evropu těm, kdo v ní vidí příležitost, jak se zde usadit a zasít zde svou kulturu a své náboženství, které s křesťanstvím nemá nic společného.
