Takto hřímal 21.prosince 1929 Klement Gottwald v Národním shromáždění. Byť nám tato slova znějí neuvěřitelně, naplnila se beze zbytku o 20 let později a tato doba temna trvala celých 40 let. Dokud nepřišel 17. listopad....
Trénink, jak zakroutit krkem všem těm, kdo nesouhlasí s komunisty, kdo nesouhlasí s budováním ideí proletariátu, který povede společnost ke světlým zítřkům, se završil v roce 1948 a trval celých 40 let. 40 let devastace národa, likvidace inteligence a celé dvě generace, které zažily porobu a útisk. Rušení klášterů a odvoz řeholních sester a duchovních do internací jako byla Bílá Voda, Želiv a další, kde tito lidé, kteří se starali o vzdělání a duchovní rozvoj byli uklizeni. Mnoho schopných lékařů, učitelů, vědců, ale i představitelů kulturního života emigrovalo do zahraničí za svobodou. Společnost se u nás po 40 let soustředila na věci materialistické a duchovní vývoj ustrnul a byl potlačován. V centru dění byl člověk, jehož hodnota spočívala pouze v práci, kterou odevzdal pro společnost. Z očí museli jít lidé s postižením, handicapovaní a invalidé, kteří žili v ústavech, aby se vize ideální společnosti, vize zdravého člověka, který má vše v rukou a "poroučí větru a dešti," nezakalila pohledy na bezmocné. Ve školách pěly děti budovatelské písně a v hodinách výtvarné výchovy kreslily tanky a pěticípé rudé hvězdy.
Na tuto dobu mám hodně vzpomínek, z nichž dvě jsou velmi výrazné. Je mi 7 let a jako žákyně druhé třídy "pašuji" svému učiteli náboženskou literaturu od p. faráře, který mě učil náboženství. Pro dnešní mladou generaci něco zcela nepochopitelného. Dnes, kdy si můžete číst co chcete a na knižním trhu je k dostání cokoliv, před 50 lety znamenalo pro dotyčného učitele výslechy, soudy a vězení. Můj obraz druhý, je mi 20 let a do práce za mnou přijíždějí 2 chlapi v kožených kabátech a odvážejí mě ke dvouhodinovému výslechu. Důvod - byla jsem členkou společenství mladých křesťanů a pan farář, který toto společenství vedl, byl později odsouzen a byl mu odňat tzv. státní souhlas a nesměl působit na pozici duchovního.
Proč to píšu? Jistě každý z nás má mnoho zkušeností s totalitní dobou a existuje spousta svědectví a příběhů, kdy byli lidé nespravedlivě nařčeni, souzeni a odsouzeni (vzpomeňme mimo jiné na monstrprocesy z 50. let) a důsledkem byly nešťastné rodiny, v nichž totalita zanechala tragickou stopu nejen tenkrát, ale po další generace, vlastně až do této doby. Proto je důležité na tyto události nezapomínat, říkejme je našim dětem a vnukům, aby si nemyslely, že svoboda tady byla vždy a že snad vzpomínky na tragédie, které socialismus a komunismus přinesly, jsou jen neškodnou pohádkou. I dnes je mezi námi ještě mnoho těch, kdo by ve jménu komunismu těm, kdo mají jiný názor, zakroutili krkem.
