Tma jako v pytli. Slunce zapadlo už před několika hodinami a teplota vzduchu klesla ze čtyřicítky na patnáct stupňů. Čistily jsme si zuby s čelovkami připevněnými na čele, plivaly jsme pěnu zubní pasty a dělily se o litrovou lahev balené, zaručeně pitné, zteplalé vody, když B. procedila skrze zubní kartáček památnou větu " Hele, nepřipadáte si jako na pionýráku? " V odpověď se ozvalo dvojité prskání zubní pasty a kloktání vody, znásobené smíchem. " Za těch skoro sto litrů, jsme se teď mohly válet na Bahamách!" přidala se L. "Na Bahamách by jste nebyly bez elektřiny, tekoucí vody ,bez koupelny, bez internetu, bez mobilu, nespaly byste ve stanu a hlavně, hlavně byste tam byly bez koní!!!" zdůraznila největší pozitivum celé akce I. Od fyzické úhony I. ochránilo jen to, že vody bylo málo a kameny se v polopouštní krajině za svitu čelovky sbírají opravdu těžko...
Nápad účastnit se mezinárodního horse trailu na trase Udaipur - Pushkar v Indickém Rajastanu vznikl před rokem, právě v této předvánoční době. A mohl napadnout právě jen takové "magory" jako naše přátelské trio B.,I.,L., které několikrát týdně sedlá vlastní koně. A jako by B. I. L. té jezdecké dřiny a hodin strávených v sedle neměl dost, vydal se o dovolené poznat krásy severoindického Rajastanu z koňského hřbetu.
Organizátoři horse trailu nabídli možnost zdolat 420km v sedle koní indických plemen marwari a kajawari na trase Udaipur - Pushkar. V propozicích zdůrazňovali náročnost terénu a podmínku, že trail je určen pro zkušené jezdce, kteří jezdí na koni alespoň posledních šest let pravidelně, minimálně dvakrát týdně.
( poznámka : výcvik jezdce na koni tak, aby byl schopen bezpečně zvládnout koně ve všech chodech a v jakémkoliv terénu, trvá cca 300 odježděných hodin, tedy průměrně dva roky)
Při prvním společném setkání všech účastníku v Rajputana resort hotelu, jsme si hned po úvodních frázích typu "těší mě, jak se máš , odkud jsi?" začali vyměňovat informace, kdo, kde , jak, s čím a na čem jezdí.
V podstatě mezi námi děvčaty, neboť jak známo, jezdectví je tvrdý sport, nabitý emocemi, odříkáním, vytrvalostí, modřinami, pokorou a pevnou vůlí. Vyjímka potvrzující pravidlo přicestovala v podobě charismatického, milého a statečného šedesátníka z Mnichova.
Zástupkyně severského Švédska se představily jako mladá ambiciozní jezdkyně vprostřed slibné závodní kariery a její doprovod v podobě matky a tety. Rodina jezdící již po generace.
Švýcarské účastnice nasadily nejvyšší laťku se svými pravidelnými starty v mezinárodní military soutěží.
Dvojice z Německa líčila , kolika více či méně exotických horsetrailů se již zúčastnila.
Účastnice z Kalifornie se začala pod tíhou přehlídky počtu medailí a počtu startů lehce hroutit, a přiznala , že na koni jaksi neseděla již delší dobu. Naposledy v deseti letech na poníkovi.
Trio B.I.L., vychované v atmosféře českého podceňování a přílišné skromnosti, se představilo jako:" takoví běžní čeští majitelé koní a jezdci." A protože jsme si na tento trail vzaly jezdeckou výstroj typu: věci těsně před smrtí ( poznámka : věci, opravené, drobně poškozené , notně opotřebované, za které již dávno máte koupenou náhradu, ale je vám je ještě pořád líto vyhodit), hned jsme dostaly přezdívku i my " Ty češky z východu".
Celá ekipa se shodla, že se velmi, velmi těší , až se vyhoupne do sedel těch - dle slov majitelky, evropanky Ute - very sensitive, very lovely, very perfect (legendárních) marwari horses .
godivarajče.net
Ne všechny trailoví koně byli slibovaní Marwari. Částečně se jednalo i o křížence a dvě klisny byly zástupkyněmi plemene Kajawari. Jednou z původních myšlenek tohoto trailu bylo, že si každý účastník vybere koně, s kterým bude celou trasu absolvovat. Na první , evropský pohled nebyli koně ve vynikající výživné i zdravotní kondici. Jak správně tušíte, jednak se majitelka i ošetřovatelé dušovali, jak jsou koně dobře připravení a schopní a jednak, přece jsme nejeli, my Evropané celí natěšení takovou dálku, abychom se pak ani nezkusili vyhoupnout do sedla.
Další den jsme s přesunuli do základního tábora na kraji Udaipuru. Uvítaly nás postavené stany – na indické poměry velmi komfortní. V každém stanu byla dvě lehátka a dokonce i jedna židle. Uprostřed tábora potom stoly a židle pro společnou snídani a večeři. Nechyběl ani v propozicích uvedený splachovací záchod a sprcha. Obojí představovaly plechové kabinky na pojízdném podvozku s odtokovou dírou. Z připraveného kýblu přírodní vody jsme sebe i záchod splachovali malým umělohmotným hrnkem. (Ke konci trailu dosáhla česká výprava během jednoho použití „sprchy“ schopnosti v pěti litrech vody si umýt tělo, dlouhé vlasy a ještě vyprat )
Tábor se stany a společenskojídelním stolem
Ne všechny trailoví koně byli slibovaní Marwari. Částečně se jednalo i o křížence a dvě klisny byly zástupkyněmi plemene Kajawari. Jednou z původních myšlenek tohoto trailu bylo, že si každý účastník vybere koně, s kterým bude celou trasu absolvovat. Na první , evropský pohled nebyli koně ve vynikající výživné i zdravotní kondici. Jak správně tušíte, jednak se majitelka i ošetřovatelé dušovali, jak jsou koně dobře připravení a schopní a jednak, přece jsme nejeli, my Evropané celí natěšení takovou dálku, abychom se pak ani nezkusili vyhoupnout do sedla.
Pokud se přidělenému oři pod váhou 57kg nerozjely nohy a neprolomil hřbet, mohli jsme vyrazit.
V časných ranních hodinách jsme do sedlových brašen nafasovali dva litry balené vody a krabičku s obědem, sestávající s placek, zeleniny, vejce uvařeného natvrdo a ovoce .Nasedli na koně a se dvěma průvodci vyrazili cestou necestou rajastanskou krajinou. Zbytek organizačního týmu mezitím složil tábor , naložil naše bágly a vše přemístil na předem domluvené místo cíle denní etapy.
Terén byl opravdu velmi náročný a požadavek jezdeckých zkušeností byl oprávněný. Denně téměř 6 hodin v sedle s přestávkami na napojení koní i jezdců a dvouhodinovou pauzou přes polední vedro. Kamenité úzké stezky, prašné cesty a mnohdy, pokud průvodci zabloudili i třeba hodinový pochod po asfaltové silnici. Průměrné denní teploty postmonzumového období dosahovaly až 40ti stupňů celsia.
Kalifornská účastnice svou neznalostí a nezkušeností připravila celé ekipě nejednu pernou chvilku . Koně byli vůči sobě navzájem dost nesnášenliví. Všichni kousali, kopali po sobě navzájem , i po lidech, bez ohledu na lidskou na národnost. Bloumající a motající se kůň, na kterém seděla" Husa z USA", způsoboval konflikty mezi koňmi a následně i mezi jezdci. Výsledkem naštěstí byla „jen“ prokopnutá holeň s tržnou ránou a několik dalších modřin způsobených podkovami po sobě kopajících koní.
Zacházení, výcvik a styl sedu jezdce a vedení koně po indicku se od evropského stylu ježdění značně liší.
Na obrázku běžně používaný model udidla ( aneb mít v puse struhadlo křížené s ostnatým drátem, nenávidím celé lidstvo až k Adamovi) Diametrálně odlišný způsob sedu a vedení koně byl také častou příčinou neshod mezi evropským jezdcem a indickým koněm. Indičtí jezdci sedí na hřbetě koně uvolněně, jejich postava na hřbetě koně připomíná siluetu skládacího metru. Nejvíce potíží způsobovali ambiciozní jezdci ze Švýcarska a Švédska, kteří začali koně vychovávat a jezdecky výcvikově vzdělávat. Trekový kůň opravdu nemusí umět chodit v „sebrání a na otěži“ , ale hlavně se jistě a bezpečně se svým jezdcem pohybovat v terénu. Následkem takového nekorektního dvoudenního výcviku od švédské jezdkyně pak byla vystresovaná klisna vyrážející úprkem vpřed při sebemenším zašustění suchých přírodnin nebo cinknutí podkovy do kamínku . ( S následným rozprchnutím všech koní do všech možných i nemožných světových stran.)
Některý den zbyla chvilka i na masala čaj ve venkovské venkovní čajovně. Kůň je v Indii velmi atraktivní zvíře. Často jsme měli pocit, že někteří obyvatelé vidí koně poprvé v životě.
( aneb „Kdože to tam byl vlastně na safari???“)
Alespoň jednou denně bylo nutné upravit a opravit výstroj. Věta, kterou průvodci uměli opravdu perfektně zněla: „ I fix it , Madam!“
S přibývajícími kilometry a únavou přibývala i nervozita a nespokojenost jak u koní, tak u jezdců. Průvodci s úsměvem přijímali stížnosti a požadavky , případně náhle přestávali rozumět anglicky.
Porada průvodců aneb jak se zbavit obtížných Memsahib?????
Jedině češkám z východu se podařilo zvítězit v soutěži vytrvalosti a úspěšnosti reklamací a požadavků, a tak dosáhly výměny jednoho nemocného a jednoho nedostatečně připraveného koně za zvířata zdravá a vhodnější.
Třetí den po zhruba 100 kilometrech v sedle přišla na I. pověstná krize.“ Co na tom ježdění na koni celých 35 let vidím a proč to dělám ?“
Trailová polní kuchyně
V polední pauze se po obsahu balíčku ze sedlové brašny jen zaprášilo, byť , jak zapomněly propozice uvést, byl po celou dobu pouze vegetariánský..
Koně jsme po cestě napájeli nejčastěji v korytech pro kozy a dobytek.
Nebo v nádržích naplněných dešťovou vodou zbylou z monzunových dešťů.
Osmý den podvečer jsme po zvládnutí 420 km dlouhé trasy unaveni fyzicky i psychicky dorazili do města Pushkar. Druhý den v brzkých ranních hodinách jsme si ze sedel prohlédli obrovský velbloudí a koňský trh ( a konečně se alespoň pohledem pokochali na přenádherné výstavní hřebce a klisny marwari.) Po poslední snídani jsme se rozloučili s koňmi a o něco méně vřele s organizátory horsetrailu.
Snad nejméně vřelé bylo loučení mezi některými účastníky . Tři jezdci značně přecenili svoje jezdecké dovednosti a do Pushkaru koňmo nedojeli. Naše trio B.I.L. přenechalo svou osobní jezdeckou výstroj ( která kupodivu vydržela) indickým průvodcům, a odneslo si z dokončeného horsetrailu nejen upevněné přátelství ,ale především poučení, že má tendence být příliš skromné a podceňovat svoje jezdecké dovednosti a znalosti. Možná je část Evropy v chovu koní a ve výkonnosti v jezdeckých soutěží napřed, ve chvíli takzvaného hrábnutí si na dno svých psychických a fyzických sil jsme to byli právě my, Czech, kdo obstáli a pomáhali hroutící se celé ekipě ....
Kam pojedeme příště? Hádejte...
