Tu koloběžku jsem dostala od svého tatínka k pátým narozeninám. Byla nádherná žluto-modrá. Nikdo v okolí kromě mě tenkrát podobnou pravou německou koloběžku s nafukovacími pneumatikami neměl. Na svoji kolobrndu jsem byla pyšná, milovala jsem ji a oprašovala a parkovala vedle své postýlky. Na ulici jsem bez ní snad ani nevycházela. Jednou v noci se mi zdál o mojí koloběžce strašlivý sen, který si pamatuji dodnes.
Stojím přede dveřmi do našeho pražského bytu a mačkám zvonek. Dveře mi otevře má o 10 let starší sestra a výsměšně se na mě šklebí a vyplazuje jazyk. Když poodstoupí vidím před sebou hororový výjev. Má matka, babička a druhá (o 17 let starší sestra) sedí v předsíni na zemi a rozebírají MOJI koloběžku na součástky. Křičím hrůzou, snažím se na ně vrhnout a svým tělem koloběžku chránit. Jsem zmatená a nechápu co se děje. Peru se starší a silnější sestrou, která mě se smíchem drží v náručí a nechce mě vpustit do předíně. Zbylé tři dospělé ženy s klidem montují z koloběžky součástky a šroubek po šroubečku je odhazují na hromadu. Hromada šroubků mi před očima nepřirozeně roste. Křičím na ně PROČ to proboha dělají, PROČ NIČÍ MOJÍ MILOVANOU KOLOBRNDU? Ale ty tři se evidentně výborně baví a mě jen odbývají výsměšnými poznámkami jakože jsem ještě malá a pitomá a nemám se plést do věcí do kterých mi nic není. Zmítám se a s křikem a pláčem se probouzím z té noční můry.
Nyní po 22 letech od sametové revoluce mám dočista stejný pocit bezmocného vzteku, křivdy a nespravedlnosti, když vidím jak nám naše vláda šroubek po šroubečku rozebírá naši milovanou zem, jak dělá hromadu šrotu z našich snů o svobodě které jsme si tehdy na Václaváku vycinkali a na naše námitky a na naše snahy o protest nám odpovídá, že tomu nerozumíme, že ONI jsou ti „dospělí“ a kompetentní a že vše co dělají je správné a my tu nemáme co křičet a dupat, nebo nám naplácají prdel.
