Vitězslav Vlček, barokní básník

V Čechách není jen Nymburk, „městečko, kde se ze zastavil čas“. Také v Červeném Kostelci čas ubíhá velmi pomalu.
A právě tam žije Vitězslav Vlček. Narodil se v roce 1920 a po celý život psal verše, a přece vydal jen dvě sbírky básní, Na břehu Úpy (1996) a Podzimní samota ( 2004).
Vlčkovi oblíbení básníci jsou  Jiří Orten, Jaroslav Seifert a Josef Hora.
Náš autor je stejně starý, jako by byl dnes již zesnulý Orten.
V jeho tvorbě nechybí posedlost nicotou a pocit marnosti. Orten napsal: „Jsem jako ty. Jsem z Kanárkova. / Pro marnost zrozený“.
Vlček je barokní básník. Vedoucí motiv jeho poezie je úzkost nad marností života. Proto se jeho verše blíží poezii barokních básníků Jana Kořínka, Felixe Klendinského i Vladimíra Holana.
Jako Holan, tak i náš básník Vlček sdílí stejnou myšlenku, že jen matčina láska a vzpomínka na dětství mohou ochránit člověka: „Kdyby šel čas vrátit chvilinku/ - a ani zastavit ho nelze-/ maminko, tatínku...“.
Tyto verše stále potřebují partnera v dialogu (ženu, rodiče): „Stůj při mně dnes, moje milá,/ zavál do mne stesk“.
Láska je i strach ze ztráty milovaného člověka, pocit konce: „Když bych ztrácel tebe/ ztrácím kus vesmíru/ - ztrácím i sebe...“.
Co zbývá básníkovi? Poezie, jenom poezie. Sama poezie má prorockou ctnost: „Až přijde mé osudné ráno/ Jen pár veršů bude nedopsáno...“.
Ale stáří je doba pesimismu, takže snad i poezie skončí svou roli :“Mozek usnul/ srdce mechanicky bije/ Usnula má poezie“.
Milí čtenáři, mám moc rád českou literaturu a proto jsem chtěl psát o Vlčkovi. On neni velmi známý, ale jeho básně pokračují v bohaté tradici české poezie.