Veronika a její kamarádky: být Češky v Itálii

Veronika s malým Markem

Veronika bydlí ve Veroně. Přijela do Itálie v roce 2000 a zastavila se v Milaně dva roky. Tam se starala o děti známého novináře. V Milaně poznala Giovanniho a za něho se vdala v roce 2003. Veronika bydlela ve Vicenze, na Toskansku. Teď žije ve Veroně.

Poznal jsem Veroniku náhodou. Ona četla v novinách, že jsem udělal přednásku o české literaturě a přišla na ni.

17.listopadu roku 2006 přisel malý „revolucionář“ Marek. Kvůli chování malého syna Veronika měla opustit práci.

U nás není moc Čechů a hlavně ve Vicenze Veronika neměla možnost se sejít s českými holkámi. Moc se jí chybil rodinný jazyk. Často říkala, že nikdy nebude Italka a že už nebyla Pražanka. Ve Veroně poznala Báru a Martinku. Oba jsou staré jako Veronika. První je prodavčkou novin, druhá má svou firmu. Martinka umí italsky velmi dobře.

Konečně Veronika měla příležitost mluvit česky a přes zvuky její jazyk si vzpomínat své mládí a místa, která má stále ve svém srdci.

Ty tři holky by chtěly založit nějakou společnost, která by měla uspořádat setkání o životě v Čechách. Jednou Veronika mi řekla: „Už nevím, zde bych mohl žít v Praze. Když tam se vrácím, všechno je jiné i moji kamarádi jsou jiní“.

Veronika, Bára a Martinka znaly strach, který má každý emigrant. Ten člověk v duši má velkou bolest, protože měl se oddělit ode vlastní země a opustitit svoje příbuzné a kamarády.

Na Benátsku je moc Ukrajinek, které každou neděli se sejidou v jakém parku a tam povídají mezi sebou. Každa z nich má nostalgii po dětech, po manželech.

Ty naše české kamarády, když se vidí, připravují české jídlo, jedí ovocné knedlíky, guláš, palačinky. V domě mají svoje malé Čechy.

Dnes v Itálii fouká vítr xenofobie a rasismu hlavne proti Romunům. To je velka blbost, protože cizinci jsou velkým bohatství lidským a kulturním.