Tulák po Praze

Jel jsem do Prahy poprvé v roce 1986 za komunismu. Město bylo nádherné, ale všude se „dýchala“ atmosfera strachu. Vrátil jsem se v březnu 1989. Měl jsem dojem, že v městě bylo něco jiného. Ovšem nikdo netušil, že se na podzim Evropa změní. Po revoluci jsem jel do Čech mnohokrát. Rok co rok Praha vypala jako město, které chtělo zapomenout na svou tvrdou minulost.
Praha pro mě je „krajinou duše“ a tam nemám sebe za cizinec. Jeden z mých pražských kamáradů mi říká: „V Praze jsi doma“.
Mám rád pražské baroko. Tento architectonický styl upamatuje mě na rodnou Sicílii. Ideální most spojuje Malou Stranu s Katánií mého dětství.
Jako Vladimír Boudník mám rád pražskou periférii. Někdy se toulám po Libni, po Kobylisých a chodím po různýzch špeluňkách, abych nechal na sebe působit atmosféry. Jsem štamgastem lidové hospody v Kobylisých, kde mám svoje kamárady,s kterými si dáme desítku.
V srpnu roku 1995 v pivnici U Zlatáho tygra jsem mluvil s Hrabalem. Pozval mě sedětvedlesebe. On pozoroval hudební moravskou skupinu, která zpivala v hospodě. S námi byl i Václav Kadlec z nakladatelství Pržská imaginace, kterž připravil vydání literárního dila Hrabala.
Loni jsem se vrátil k Zlatému tygrovi. Když jsem viděl, že židle,kde seděl Hrabal, byla prázdná, bylo mi smutno. Náhle jsem myslel na ty verše od Harabala: „Pak již nebude ani Bohumil, ani Hrabal/ ani Nymburk, ani Čechy, ani Evropa,/ ani svět“.