O přetékajících diářích a jejich obětech

Tak jsem se konečně dostala k napsání svého prvního blogu! Ne že by mi chyběla motivace. Píšu ráda a život v Paříži příležitostmi  k vyjadřování se v mém rodném jazyce  příliš neoplývá, takže je třeba každou chytit pěkně za pačesy. Témata mi taky nechybějí. Vzdyť každodenní život  skýtá tolik námětů k zamyšlení. Každou chvíli Vás přece něco rozčílí, vyvede z míry či příjemně překvapí. Co mi tedy až doteď bránilo sepsat aspoň pár řádků? Všichni štvanci naší moderní civilizace už jistě tuší, že tím záludným narušitelem, který mi znemožňuje v klidu usednout ke klávesnici mého počítače, je č a s.

Však to znáte.  Máte hory plánů, spoustu předsevzetí, ale vždycky se do
toho něco přimotá. Jednou je to projekt, který musíte absolutně
odevzdat druhý den ráno, aby pak ležel 14 dní netknutý u klienta na
stole, jindy večeře u známých, které jste dlouho neviděli, příště
důležitý telefonát, oslava narozenin, skvělý lístek do divadla, který
Vám někdo nabídne na poslední chvíli, a někdy Vás prostě jen skolí
únava. Nesplněné úkoly pak přesouváte na následující den a postupně tak
před sebou tlačíte jako hovnivál kouli restíků a nesplněných ambicí,
která nabývá stále gigantičtějších rozměrů. Zamotáváte se do spirály stresu  a v
duchu proklínáte ten zatracený čas!

Možná v tom je čas ale úplně nevinně. Od dětství přece víme, že den má
24 hodin, hodina 60 minut, minuta 60 sekund a rok 364 (365) dní. Přesto
se však tváříme, jako bychom to mohli změnit a snažíme se prožít v
jednom dni aspoň dva. Naše diáře občas praskají ve švech jako skříně
dam, které opakovaně trpí nákupními horečkami, střádají své léty
nashromážděné úlovky a nerady se jich zbavují. Bobtnaji a přetékají
jako kaše z pohádky "Hrnečku vař! "
Mít spoustu práce, sociálních, kulturních a sportovních aktivit je
přeci symbolem úspěchu a každý touží být uspěšný! Hlavním cílem volného
času by však mělo být především odpočinout si, prožít příjemné
okamžiky, načerpat novou energii...
Občas se však svou pečlivě plánovanou hyperaktivitou dostáváme
paradoxně spíše k opačnému výsledku. Dostaví se únava, stres a
tu záplavu aktivit si už neužíváme, spíš si ji protrpíme, protože
neumíme říct "Hrnečku dost!" Nedostatek času se tak stal naší oblíbenou
výmluvou, nicméně ty pravé důvody se pravděpodobně skrývají trochu
jinde. Přílišné ambice, špatná organizace, bulimická konzumace
volnočasových aktivit,  chybějící žebříček priorit, neschopnost říct NE
nebo jen obyčejná lenost. Je však mnohem pohodlnější osočovat čas,
který nezávisí přímo na nás,  než pochybovat o svých vlastních
schopnostech.

Takže pokud se můj blog nebude plnit novými příspěvky, vězte, že jsem
si buď špatně zorganizovala  svůj časový harmonogram nebo se mi do
cesty postavila nějaká "vyšší priorita", popřípadě se  utápím  v práci 
či jsem uvázla ve víru společenského života.  ;-)