Putování střední Amerikou

Jako by to nikdy nikdo nevyzkoušel. Půjčit si ve střední Americe auto a jezdit přes hranice. Jde to? Jde, ale není to zrovna snadné. Pokud byste si o tom chtěli přečíst více, nebo Vás tento region zajímá, čtěte dále.

Severní Amerika je z pohledu turistů poměrně dobře zmapovaná. Kanada, USA, Mexiko, tam všude se hojně jezdí a evropští turisté a cestovatelé je znají. Podobně je to s Amerikou jižní. Brazílie, Argentina, Peru nebo Bolívie jsou často v hledáčku turistů, možná o něco odvážnějších než v případě severu, přesto jsou to destinace poměrně dobře prozkoumané. Postupně se na pomyslnou mapu potenciálních destinací dostávají i Kolumbie, Panama nebo Kostarika.

Jenže tam někde uprostřed leží náhrdelník zemí sever a jih propojujících, o kterých mnohem častěji, než z úst cestovatelů, slyšíme ve zprávách a od amerických vládních představitelů. Odtamtud se přes Mexiko na USA přece valí ty hordy migrantů.

A protože já mám rád výzvy a hledám nové způsoby, jak objevovat svět, a nová místa, která ještě na objevení čekají – byť v tomto případě samozřejmě s nadsázkou – hledal jsem způsob, jak v omezeném čase prozkoumat tento řetízek zemí propojených podobnou kulturou a historií, ale naopak často velmi rozdílných.

Jsem motonomád, tedy vlastně spíše autonomád. Nejvíce mě baví poznávat země z pohledu řidiče, a státy střední Ameriky v tomto představují zajímavou výzvu: zdá se, že kromě několika cestovatelů na expedicích kolem světa nebo ze Severní do Jižní Ameriky, obvykle vlastním vozidlem, je nikdo neprojel. Nepodařilo se mi nalézt jediný cestopis, a to jsem hledal v několika jazycích, kdy by dotyčný prostě přiletěl do jedné ze středoamerických zemí, půjčil si auto, a prostor mezi mexickou a kostarickou hranicí projel autem.

Je to snad nemožné? Nedá se to? Skoro to tak vypadá. Dělali jsme si poměrně obsáhlý průzkum a najít půjčovnu, která vás nechá projet si Nikaraguu, Honduras, Belize, Salvádor i Guatemalu není úplně snadné. Nám se to téměř podařilo. Přilétáme tedy, s nutným přestupem a přespáním v Houstonu, do Guatemala City a kontaktujeme naši místní spojku, chlapíka z půjčovny, který se uvolil napsat nám plnou moc k provozu auta v rámci takzvané „C4“. C4 (neplést s výbušninou) je takový malý místní Schengen, a pokud jste o něm nikdy neslyšeli, nebojte, já taky ne. Skupina C4 zahrnuje Guatemalu, Salvádor, Honduras a Nicaraguu, a do Belize si odskočíme pěšky. Není to ale tak snadné, jak by se to při označení za „místní malý Schengen“ mohlo zdát.

Možná se ptáte, proč by někdo chtěl projet povrchně pět zemí, když si může důkladně projet jednu. Je to dobrá otázka a odpověď na ni vznikla poměrně jednoduše. Dávali jsme postupně na hromádku priority, ty největší pecky, které chceme ve střední Americe, bez ohledu na stát, vidět. Vypadalo to následovně: Chceme se určitě vrátit do (guatemalského) Tikalu, kde jsme byli před 13 lety. Chceme se potápět na (honduraském) ostrově Roatán, chceme si autem vyjet na (nikaragujskou) sopku Masaya, jedno z mála míst na světě, kde můžete v kráteru pozorovat lávu prakticky z auta, a to ve dne i v noci, a chceme si nějakou hezkou sopku vyšlápnout, a jako nejzajímavější (a pro nás zvládnutelný) se jeví trek na sopku Santa Ana v Salvádoru. Zároveň chceme vidět stát, o kterém se v současné době v souvislosti s tamním kontroverzním prezidentem často mluví.

V Belize bychom se samozřejmě chtěli potápět na slavné lokalitě Blue Hole, to ale musíme nechat na jindy, protože tam budeme bez auta jenom na skok, a tak volíme mayské ruiny Xunantunich, které jsou téměř v dochozí vzdálenosti z hraničního přechodu s Guatemalou. A tak máme najednou v itineráři pět zemí a sedm přechodů hranic.

Dost bylo úvodu, přistáváme v Guatemale a jdeme si převzít auto: úplně novou Toyotu Yaris v pro naše končiny netradiční verzi sedan. Náš společník na cestu po cestách necestách střední Ameriky není úplně vhodný a lépe by se hodilo vyšší SUV, nemáme ale příliš na vybranou. Však on ten Yaris ty tisíce retardérů a výmolů nějak zvládne.

Začíná naše cesta do Peténu, největšího a nejsevernější departementu Guatemaly, a už narážíme na realitu, kterou známe z filmů Dana Přibáně: cesty, které jsou na mapě jako hlavní, neexistují, a nejlepší jsou cesty, které v mapě vypadají nepravděpodobně.

Silnice v Guatemale jsou mírně řečeno spíše ve špatném stavu. Z Evropy by snesla srovnání snad jen ukrajinská silniční síť. Nicméně po půldruhém dni jízdy s několika zastávkami přijíždíme do Flores, „metropole“ Peténu, kterou už známe z dřívějška. Posun je tady značný. Tam kde kdysi byla nevzhledná betonová budova s přebyrokratizovanou směnárnou, je dnes moderní nákupní centrum. I naše oblíbené „burito za pět kecalů“ (quetzal je místní měna, cca 3 koruny), už stojí kecalů deset (ve foodcourtu obchoďáku i třicet). Hladina jezera je hodně vysoko a zatopila tak část domů až po spodní hranu oken, a na lavičky na promenádě si můžete sednout jedině tak v plavkách. Zvláštní pohled, ale asi stabilní stav, místní se tváří jako by to takhle bylo vždycky. Centrum města na ostrově s předměstími stále spojuje násep a spousta červených tuk-tuků, stejných, jaké známé z jihovýchodní Asie. Působí tu možná trochu nepatřičně, ale setkáme s nimi i dále v ostatních zemích střední Ameriky.

Největším lákadlem oblasti, za kterými míří turisté, často na fakultativních výletech z nedalekého Belize nebo letovisek na Yucatánu, jsou pozůstatky mayských měst Yaxhá a především Tikalu. Na řadu chrámů a pyramid tu stále ještě, narozdíl od populárnějšího (díky vzdálenosti od Cancúnu) Chichen Itzá stále můžete vystoupat, a pohled na město v džungli v paprscích ranního slunce bere dech. Dech bere samozřejmě i samotný výstup na vcholky slavných chrámů ve skoro čtyřicetistupňovém vedru. Ten nejznámější, jaguáří chrám, je ale nepřístupný.

Tikal je z pohledu motorizovaného cestovatele snazší variantou, Yaxha je mnohem méně navštěvovaná, a byť rozlohou není areál o moc menší, potkáte tu o poznání méně turistů. Vede sem z hlavní silnice prašná, asi desetikilometrová odbočka, a s malým sedanem je třeba jet hodně opatrně.

Může se to zdát zvláštní, ale Guatemalu a Belize spojuje pouze jediný oficiální silniční hraniční přechod mezi městem Melchor de Mencos, kde parkujeme po domluvě na benzínce, a belizejským Benque Viejo, kam míříme k prozkoumání mayského města Xunantunich. Vypadá to, že odskočit si na pár hodin z Guatemaly do Belize ještě nikoho nenapadlo. Existuje spousta návodů, jak navštívit Xunantunich z Belmopanu nebo karibského pobřeží, ale z Guatemaly? Dokonce ani na hranicích nám imigrační úředníci nevěří, že se chceme ještě týž den vrátit a vymýšlejí důvody, proč nás do Belize nepustit, resp. chtějí nesmyslné doklady o tom, že se vrátíme do Guatemaly (například americkou ESTU a letenky zpět do Houstonu). Nakonec se ale vše podařilo a my míříme taxíkem k přívozu, který tu místní chasníci obsluhují ručně, na laně a klikou. Kilometr pěšky za přívozem už leží mayské ruiny. Potkáváme tu výhradně americké turisty na fakultativních výletech mikrobusy z pobřeží, s průvodci. Připadáme si jako průkopníci individuální turistiky.

Další mayskou památkou, kterou chceme navštívit, je Copán. To už ale musíme do Hondorasu a čekáme, co přinese náš první hraniční přejezd hranic. A bylo to až podezřele jednoduché. Hranice je tzv. integrovaná, tj. na jedno zaparkování vše vyřídíte v jedné budově: výstup z Guatemaly, razítko, vstup do Hondorasu za malý poplatek (tři nebo čtyři dolary), razítko... jestli takhle funguje celá tahle skupina C4, tak za nás palec nahoru. Odpovím si na nevyřčenou otázku sám: nefunguje.

Každopádně jsme v Hondurasu a přijíždíme do města Copán Ruinas, kde je již od rána výpadek elektřiny a je skoro večer. Po zkušenostech z nocí předešlých hledáme ubytování s klimatizací – ve dne tu bývá hodně přes 35° a ani v noci teploty nepadají moc pod 25. Jenže bez proudu klimatizace fungují jen v nejdražších hotelech s generátory, a my tak nakonec se slevou bereme za tisíc lempir (jedna lempira je asi 90 halířů) hotel alespoň s tekoucí vodou (což nebylo všude, asi nějaká elektrická čerpadla), s tím, že elektřina třeba naběhne.

Procházíme potemnělým městem, a tam, kde využívají historické technologie pro přípravu večeře, rozuměj oheň, si dáváme místní všudypřítomnou přeloženou plněnou placku – baleádu. Mají je jen v Hondurasu, ale mají je úplně všude. Najednou blik – tolik světla. Vracíme se na hotel rozběhat klimatizaci a pak jdeme, jako správní Češi, ochutnat nějaké to místní pivko, takovou naši tradici, ať už přijedeme kamkoliv (tedy v Íránu to moc nešlo).

Ruiny města Copán jsou zvláštní, je to spíše jeden velký komplex paláce, než budovy rozeseté po pralese. Zajímavá je přítomnost obrovských červených papoušků (Ara Arakanga) a různých stél a reriéfů, výjevů ze života a vyobrazení bohů. Turistů je tady o poznání méně než v Tikalu, a naopak jsou tu spíše menší skupiny a batůžkáři. Z pobřeží a hlavního turistického lákadla Hondurasu, ostrova Roatán, je to sem hodně daleko.

Jak daleko, zjišťujeme na vlastní kůži. Silnice do honduraského „Brna“, metropole severu země San Pedro Sula, není v úplně dobrém stavu, částečně v rekonstrukci, navíc je velký provoz, a tak přijíždíme až po tmě. Ráno necháváme auto na letišti a letíme místními aerolinkami, o kterých možná nikdy neslyšeli ani leteční nadšenci, Sosa Airways, malým vrtulovým Saabem asi pro 30 pasažérů, na Roatán. Perlu Karibiku, ostrov zejména s krásným potápěním. Ostrov se chlubí „druhým největším korálovým útesem světa“ a přestože netuším, jak se taková veličina měří, je tu krásně. Jen trochu draho oproti zbytku Hondurasu. Celý místní turistický průmysl je podřízený obrovským výletním lodím, zejména pro Američany. Většina cen je v dolarech, oproti pevninskému Hondurasu (skoro) všichni mluví trochu anglicky, a deset nebo dvacet dolarů za večeři tady není nic neobvyklého. Po intenzivním dni potápění si ještě prohlížíme záchranné stanice pro iguany a lenochody, dvě další místní zajímavosti, a jedeme se podívat do „České vesnice“ o které se nedávno psalo v médiích. Část Čechů si myslí, že Roatán je místo, kde o další Čechy budete zakopávat. Je to nesmysl, spíše jen marketingová akce. Místní tady možná o něco více než na pevnině tuší, že něco jako Repúblika Checa existuje.

Po návratu již tradičnějším, i u nás známým letadlem ATR 72 společnosti CM Airlines na pevninu pokračujeme kolem kouzelného jezera Yojoa, u kterého spíme v historickém hotelu na stráni s krásným výhledem, do Nikaragui. Hraniční přechod, o kterém jsme neslyšeli nic dobrého. Přestože by Nikaragua měla být členem C4, pro nás to nějak neplatí. C4 je spíš pro místní, turisti tu... čekají a platí. Platí se za vstup. Platí se poplatek za „dezinfekci auta“. A platí se poplatek za ... poplatek? Platili jsme za něco tři dolary na osobu a dosud jsme nepřišli na to, za co to bylo. Ale hlavně tu platíte časem. Přestože je víkend a není tu žádný provoz (kromě všudypřítomných kamiónů, které přechod naprosto paralyzují), u všech okének jsme první, trvalo překročení hranic přes dvě hodiny. Musíte na imigrační okénko, pak na pokladnu, pak na bájné okénko „Tramite“ (v češtině něco jako „procesy“) kde nikdo netuší, co se děje, s papírem, který vám nejdříve musí potvrdit kontrolor zavazadel a kontrolor auta... a pak zaplatit na jiném okénku za tu dezinfekci, na kterou jste už zapomněli, protože proběhla před dvěma hodinami. A pak ještě platíte bakšiše místním „pomahačům“, kteří nám pomohli se na přechod vůbec dostat, protože jet protisměrem po chodníku a objíždět kruhové objezdy proti směru ručiček by nás na první dobrou třeba nenapadlo. V celém tom neuvěřitelně pomalém frmolu nikoho na hranici nenapadlo nějak nám naznačit, že do Nikaragui nám neplatí guatemalské pojištění auta, které jinak v Hondurasu a Salvádoru není problém. O tom se dozvídáme až od první policejní kontroly 20 kilometrů za hranicemi, která nám chce napařit 50 dolarů pokutu. Předstíráme, že neumíme slova španělsky, předstíráme, že máme čas... a oni vyměkli první, bez pokuty nás otáčejí zpět na hranice, kde za dalších asi 13 dolarů kupujeme, od babičky sedící na lavičce ve stínu stromu v improvizované restauraci/kanceláři u silnice, povinné ručení. Celý přechod hranic směr Nikaragua nás tak za auto a tři osoby vyšel asi na 70 dolarů. Vzhledem k tomu, že nám dochází benzín a nejbližší bankomat podél trasy je asi 100 kilometrů daleko v Leónu (nedělám si srandu, fakt to tak je), měníme alespoň 20 dolarů u veksláka na místní cordóby (1 cordóba = cca 65 haléřů). Překvapivě dobrým kurzem. Benzínka ale nakonec stejně (jako všechny ostatní, kde jsme tankovali) brala karty.

Znáte film 12 úkolů pro Asterixe? Je tam scéna na místě, které se jmenuje „Dům, kde se zatmívá rozum“. Tak nikaragujská celnice je přesně takovým místem.

Hlavní důvod do Nicaragui jet je sopka Masaya. Jenže už v Leónu, když se připravujeme na následující den, z recenzí na Googlu (oficiálních informací na webu je pomálu) zjišťujeme, že je asi zavřená. Znáte to, přijedete na Hlubokou nebo Konopiště, a půlka hradu nebo zámku je pod lešením, ze tří prohlídkových okruhů funguje jeden... no a takhle teď funguje Masaya. Pokud bych to měl přirovnat ke Sněžce: místo na vrchol můžete na Růžovou horu. Pecka. Vstupné do národního parku zaplatit musíte, vyslechnout si přednášku ve španělštině v muzeu musíte taky. A pak vlastně neuvidíte nic, pustí vás na malý kopeček, ze kterého si tak maximálně vyfotíte jezero Masaya pod vámi. Lávové jezírko někdy před půl rokem „uzavřel“ nějaký menší sesuv, a neví se, co bude dál.

Náladu lehce pokleslou si vylepšujeme prohlídkou města Granada na břehu jezera Cocibolca (u nás známé jako „jezero Nicaragua“), kde místní diktátor Daniel Ortega plánuje vybudovat alternativu k panamskému průplavu. Pokud jste podvědomě měli jméno Daniel Ortega zařazené na seznam latinskoamerických „osmdesátkových hrdinů“ jako Fidel Castro nebo Pablo Escobar... a teď máte pocit, že se jedná o shodu jmen nebo o jeho syna, tak ne, je to pořád ten starý známý Ortega. Svrhli ho, vrátil se komínem a posledních dvacet let zemi vede on, jeho žena, a jejich marxistická strana FSLN.

Celou cestu jsme hledali rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, korálky pásu střední Ameriky, a Nicaragua má těch rozdílů nejvíce: je to jednoznačně nejméně demokratická země (vlajky FSLN tam jsou všude, častěji než vlajky Nicaragui), jsou tam (paradoxně) nejlepší silnice, ale i největší chudoba: málo aut, hodně lidi na starých kolech, hodně zvířaty tažených povozů. Vlajky FSLN jsou rudo-černé, což evokuje jisté nechvalně známé období našich vlastních dějin.

Vracíme se do hezkého historického města León. Už po tmě, což bychom si jinde kvůli stavu silnic nedovolili, ale tady víme, že silnice je dobrá, bez děr a retardérů. A taky tu nejsou, mimo centra měst, hotely. León je tedy jasná volba, do hlavního města Managuy zajíždět nechceme. Po setmění se tu necítíme úplně nejlépe, z místních obchůdků se stávají zamřížované pultovky a neevokuje to v nás příliš pocitu bezpečí. Tak ráno zpět do Hondurasu a rovnou i do Salvádoru.

Hranice proběhly o něco lépe, asi za hodinu dvacet jsme zpět v Hondurasu a tu nejhorší hranici máme za sebou. Platíme jen znovu honduraský vstupní poplatek a poplatek za dezinfekci auta, která nám auto akorát ušpiní. Kamionů je tu ještě více než o víkendu, opět musíme jezdit různě po chodnících mezi lidmi, ale jde to rychleji.

Hondurasem jen projíždíme, i tak nás ale čtyřikrát kontrolují (při první návštěvě ani jednou). Asi nějaká místní akce Kryštof. Nevíme, co hledají, někdy jen kouknou do auta, někdy i do zavazadel, jednou chtěli vědět, jestli známe čísla svých pasů. Neznáme. Jak to, že neznáte? To byste přece měli. A co ty, čtenáři, znáš číslo svého pasu?

Hranice mezi Hondurasem a Salvádorem je pohádka. Na Honduraské straně musíte zaparkovat, do budovy, tam je dostatek úředníků, žádná fronta, za 5 minut jste pryč. Na Salvádorské straně sice musíte ven z auta, ale jenom dva metry k okénku, razítko, a vítejte v Salvádoru.

Salvádor je neuvěřitelná země. Za šest let, od roku 2019, kdy nastoupil do úřadu současný prezident Bukele, země prošla transformací z nejnebezpečnější země kontinentu (snad s výjimkou ostrovního Haiti), na jednu z nejbezpečnějších v regionu. Kriminalita klesla o 90%. Má to samozřejmě stinné stránky, prezident Bukele toho dostáhl drsným přístupem ke gangům, které zemi fakticky ovládaly. Prostě nechal spoustu lidí pozavírat do nechvalně známého vězení. Drsné metody ve stylu „když se kácí les, létají třísky“ ale vedly jednoznačně ke zlepšení situace pro místní i turisty. V zemi se platí americkým dolarem, takže není příliš třeba řešit ekonomiku a inflaci. Země prostě jede kupředu a je to znát všude. Čekali jsme vyšší cenovou úroveň, ale není to tak. Ceny se drží na úrovni Hondurasu a Guatemaly.

Největší lákadlo Salvádoru jsou sopky. Jsou všude, nad každým městem se nějaká vypíná a ta nejvyšší, a zároveň turisticky nejdostupnější, je sopka Santa Ana nad stejnojmenným městem. Za místní mladé a šikovné průvodce by se nemusel stydět žádný národní park na světě. Přitom s parkováním, poplatkem za vstup do parku a poplatkem za průvodce zaplatíte za čtyřhodinovou túru 8 dolarů za osobu. Balada, zejména oproti Nikaragui, kde všude platí peruánské „incké“ heslo „bílí platí“. A za všechno.

Zajímavostí Salvádoru je jeho kuchyně, tedy spíše jedno konkrétní jídlo: pupusa. Pupusy jsou plněné placky: sýrem, masem, vajíčky, fazolemi... čímkoliv, co vás napadne. K tomu nějaké zelíčko. Ideální svačina nebo snídaně. Jsou všude, na každém rohu je nějaká „pupusérie“. Stojí dolar, někde mají akce „tři za dva“ nebo podobně, a dvou se bohatě najíte. K tomu sklenička nápoje „Jamaica“ (sladká voda s příchutí ibišku - z Egypta známé jako karkade). Jamaica je v celém regionu populární příchuť nápojů, stejně jako u nás třeba citrón nebo pomeranč. Kromě pupus tam ještě více než v ostatních zemích frčí smažené kuře. Kromě KFC jsme napočítali dalších osm řetězců se smaženým kuřetem a hranolky.

Blíží se odlet domů a je pomalu čas vrátit se do Guatemaly. Cestou ještě navštěvujeme asi nejvýznamější archelogickou mayskou památku v Salvádoru, Tazumal, ale oproti Tikalu, Yaxhe nebo Copánu je to asi jako srovnávat zámeček Humprecht u Sobotky s Lednicko-valtickým areálem.

Hranici s Guatemalou překračujeme jedním z menších přechodů, kudy nemohou jezdit kamióny. A vidíme něco nevídaného. Salvádorská, ale i Guatemalská strana fungují jako v Evropě před Schengenem: pas z okénka, razítko, bez vystupování, popojet přes most, zase pas z okénka, razítko, a pryč. Za hranicí jsme do 10 minut a nevěříme, že jsme pořád ve střední Americe. Takhle kdyby to fungovalo všude!

Sehnat ubytování zatím nebyl nikdy problém a obvykle jsme si mohli vybírat. Ne až tak úplně smlouvat o ceně, na to se tu moc nehraje, ale když jsme dojeli kolem páté, než v půl sedmé padla tma jsme si procházeli město a nakukovali do hotelů a ptali se po cenách... a pak nějaký s dobrým poměrem cena (tak 300-500 korun na hlavu) a výkon (tři postele, klimatizace a čisto) vybrali. Rozpálili klimatizaci (v pokojích bez klimatizace bylo obvykle přes 30°) a vyrazili na večeři. Tak ne dnes. Hledáme, a všude plno. Nějaká místní fiesta, svátek nebo tak něco. Nakonec jsme našli nějaký privát, paní vedoucí byla trošku špindíra a ráno jsme v koupelně našli dva šváby. Není každý den posvícení.

Kromě Tikalu a přilehlého jezera Petén Itzá s ostrovním městečkem Flores je hlavním lákadlem Guatemaly, zejména pro místní, ale i cizince, jezero Atitlán pod stejnojmenou sopkou (a několika dalšími). Trošku to tady připomíná Copacabanu u jezera Titicaca, jezero Atitlán je totiž taky v dost neobvyklé nadmořské výšce asi 1500 metrů nad mořem. Každé z městeček kolem jezera má trochu jinou atmosféru a možností ubytování je tady tolik, že jsme málem přebrali. Nakonec jsme našli „pokoj na stromě“, resp. dům, kterým prorůstají stromy, hodně zajímavé místo v městečku San Antonio. Večer se tady konala nějaká náboženská slavnost se zpěvy a tanci, na hlavním „náměstí“ (basketbalové hřiště) přímo pod našimi okny. Naštěstí to skončilo před desátou.

Kdyby bylo jasno, byly by na jezero krásné výhledy, my jsme měli pod mrakem a tak se kužely okolních sopek vynořovaly z mlhy jen sporadicky. I tak rozhodně doporučujeme k návštěvě, stojí za to vyhradit si na okolí jezera několik dní. Ty my už nemáme, v podstatě jsme se sem podívali jen díky dni ušetřenému „zavřenou sopkou“ v Nicaragui. Ráno už míříme směr letiště s poslední zastávkou: Antigua.

Bývalé hlavní město Guatemaly, a dříve i celé střední Ameriky, než Španělé prostor „rozparcelovali“ na jednotlivé dnešní státy, je velmi příjemné z pohledu počasí: je vysoko v horách a není tu vedro. Možná i proto, ale zejména díky atmosféře a památkám, je tu zdaleka nejvíce turistů. Více než na mayských památkách, více než u jezera Atitlán, snad i více, než na Roatánu. Z nějakého důvodu je Antigua, byť podobná dalším historickým městům jako León nebo Granada, magnetem na turisty ze Západu i z okolních zemí. Jsou tu krásné kostely, ruiny několika klášterů, vyhlídka na město skoro jako v Karlových Varech a hlavně starý oblouk Santa Catalina, který je symbolem města a celé země: najdete ho na všech propagačních materiálech Guatemaly.

Je tu i zdaleka největší koncentrace restaurací a obchodů, a dokonce několik tržišť se všemožnými suvenýry. Jedno z nich je hned u slavného oblouku. Antigua je tak turistická, že jsou tu několikanásobně vyšší ceny všeho. Náhodou jsme ale narazili na restauraci, kde se dalo královsky najíst za 25 kecalů (75 korun), podobnou cenu, za kterou v jiných restauracích dostanete pivo nebo tapas.

V osmnáctém století Antiguu zničilo zemětřesení a hlavní město španělské kolonie bylo přesunuto o třicet kilometrů východněji, a adtamtud i další den ráno odlétáme domů. Náš čas ve střední Americe se naplnil a s ním i tento článek. Nám se tam líbilo a bylo zajímavé pozorovat rozdíly mezi jednotlivými země v lidech, v památkách, v jídle i v přístupu k práci a turistům. Už pomalu začínáme plánovat příští cestu. Chtěli bychom se totiž vrátit na sopku Masaya, a možná přidat Kostariku a Panamu. Tak třeba za pár let přidáme na šňůrku střední Ameriky poslední dva korálky.