Neznámá místa 2 - Malá Francie v Severní Americe

Asi všichni tušíme, že pokud zařadíme karibské ostrovy a pevninské státečky jižně od Mexika do Střední Ameriky, zbydou nám v té Severní tři státy: zmíněné Mexiko, USA a Kanada. Nezapoměli jsme ale na Francii?

Školy vám toho vlastně o Francii moc neřeknou. Když to příšerně zjednoduším, tak se francouzská historie dá shrnout asi takto: Johanka z Arku, Tři mušketýři, Bastila, Napoleon, Eifellovka, Daladier a vylodění v Normandii. Že ale byla Francie spolu se Španělskem a Británií nejvýznamnější koloniální mocností v Severní Americe, o tom se ve školách jaksi taktně mlčí - pokud vaše škola byla výjimkou, čest vašim učitelům.

Bývaly časy, kdy území toho, čemu dnes říkáme Louisiana (nebo také "Nová Francie"), zabíralo polovinu dnešních USA, a velkou část dnešní Kanady. V různých válkách a následně rozprodejích (Ludvíci ve "Staré dobré Francii" potřebovali prachy) se Francouzské severoamerické území zmenšovalo a zmenšovalo. Z části se staly nepříliš navštěvované americké státy "tam někde uprostřed" (Louisana, Arkansas, Illinois, Wisconsin, Iowa, Ohio a mnohé další), z dalších kanadské provincie, z nichž samozřejmě nejviditelnějším je dodnes frankofonní Quebec.

Do dnešních dní se z bývalého obrovského francouzského koloniálního území v severní Americe dochovaly v podstatě dva ostrovy. Saint Pierre, a Miquelon. Oficiálně tedy "francouzské zámořské společenství Saint Pierre a Miquelon" zaujímá jen zlomek (zlomeček) původní rozlohy Louisiany/Nové Francie, ať již tomuto útvaru budeme říkat jakkoliv. V porovnání s rozlohou ČR je to asi tolik, jako by z našeho území zbyla pouze nejvýchodnější obec - Hrčava.

Zejména proto, že mezi ostrovy Saint Pierre a Miquelon funguje zajímavá "meziměstská" doprava, rozhodli jsme se sem vypravit. Cestu samotnou a překážky na ní jsem popsal v článku Covid-19 vs. Kanada, dnes se zaměřím spíš ne popis ostrovů samotných. 

Jak jsme si již řekli, soustroví sestává z menšího, nicméně významějšího ostrova Saint Pierre, na kterém se nachází stejnojmenné hlavní město (asi 5000 obyvatel), a několik vesnic, které jsou formálně čtvrtěmi/satelity hlavního města, byť jsou často několik kilometrů vzdálené. Ostrov samotný je dosažitelný trajektem z "pevniny", tedy mnohonásobně většího kanadského ostrova Newfoundland, případně letecky - z Montrealu na pevnině, Saint John's na Newfoundlandu, a v letních měsících jednou týdně z Paříže. Nám trvalo se sem dostat z Prahy téměř 48 hodin. Třemi letadly, pak 380 kilometrů autem, a pak lodí.

Větší, ale méně významný ostrov Miquelon vlastně sestává ze tří ostrovů. Miquelon, Grande Miquelon a Langlade jsou propojeny z moře sotva viditelnými, jen několik metrů vysokými písečnými přesypy, které umožňují automobilové spojení mezi ostrovy. Ono ani není moc proč se mezi ostrovy přesouvat. Podle různých zdrojů všichni, nebo tak 90% obyvatel (tj. asi 300 lidí) žije na nejmenším z trojice, ostrově Miquelon. Ten je ale nejvýznamnější, protože je tam "veškerá" potřebná infrastruktura: letiště, přístav, obchod a kostel. Na ostatních ostrovech sice jsou nějaké domky, ale jsou obývány pouze sezónně. Případně je po ostrově rozeseto několik kempů. Kdybyste chtěli trávit dovolenou v divočině daleko od civilizace, tohle je místo pro vás. Zejména pokud máte rádi déšť a vítr.

Na ostrově Miqelon jsme měli v plánu strávit asi šest hodin. Přiletěli jsme sem ráno osmimístným, do posledního místečka (vyjma druhého pilota) obsazeným letounem. Let sem ze Saint Pierre trval asi dvanáct minut. Překonali jsme nezanedbatelných 44 kilometrů a let v nadmořské výšce asi 450 metrů doslova nad mořem v nás zanechal nesmazatelnou stopu.

Podobnou stopu v nás zanechalo i zjištění, když jsme se po pětihodinové procházce vrátili na miquelonské letiště, že let zpět byl zrušen. Maje pouze oblečení na sobě, mobil a peněženku, jsme zjišťovali, co dál. Zítra bude taky vítr, možná něco poletí pozítří. A co lodí? Dnešní loď už odplula, možná něco pojede zítra. Nebo pozítří.

Nakonec se na nás usmálo štěstí. K sousednímu ostrovu Langlade vyrazila z přístavu v Saint Pierre loď s několika pasažéry, a tahle informace se donesla až k nám. Stačí se jen přesunout 25 kilometrů odsud. S jedním místním podnikatelem (asi truhlář) jsme se domluvili, že nás tam jeden z jeho zaměstnanců zaveze. Za vysoký, nicméně v kapitalistickém prostřední daném situací ještě stále rozumný poplatek. No tak jedeme. Přístav na ostrově Langlade je ... jak to říct... pláž. Prostě tam žádný přístav není. Je tam ale pokladna přepravní společnosti. Kupujeme lístky na loď, která se sem, údajně, blíží. Ta pro nás za půl hodiny posílá gumový člun, kterým přirazíme k boku lodi a jakémsi žebříčku se dostaneme na palubu. Připadáme si jako v některém z dokumentů o rybářích na kanále Discovery. "Domů" to už je jenom dvacet kilometrů vlnami, mezi které by se snadno schoval i autobus se střešní zahrádkou...

Musí být zvláštní tady žít. Sledovat francouzskou televizi, jíst francouzské croissanty, bagety a sýry, pít francouzské víno. Mít v městečku o 5000 obyvatelích přístup k lepšímu zásobování, než větší města na Newfoundlandu v Kanadě. Minimálně tedy ke kvalitnějším potravinám. Přitom když se odsud, mimo letní sezónu, chcete dostat do Marseile, čekává vás minimálně dvoudenní cesta. Pokud zrovna nefouká vítr.