Návrat do Lvova

Je to téměř deset let, co jsem napsal jeden z mých nejčtenějších článků tady na blogu. Psal jsem o Lvově a do Lvova jsem se od té doby vydal ještě dvakrát. Pak přišel covid, válka, a mě se po Lvově tak trochu zastesklo.

A tak jsem si do Lvova na chvilku zaskočil.

Já vím, jezdit na Ukrajinu je teď kravina. Ale viděno optikou války v Jugoslávii, někteří se taky jezdili slunit na Istrii, když se v Kninu nebo Bihaći bojovalo. A hlavně, Lvov byl a je azylem pro mnoho Ukrajinců z východu, daleko od fronty. Lvov je město, které dál normálně žije, kde se večer chodí do restaurací a barů, kde se chodí do divadla, kde funguje MHD.

V něčem je dnešní cesta do Lvova úplně stejná, jako před deseti nebo pěti lety, v něčem se ale Lvov změnil.

Začneme tím, co je pořád stejné. Pořád je nejrychlejší dojet na hraniční přechod Medyka-Šehyni, zaparkovat na jednom z mnoha parkovišť ve vesnici (cca 70 Kč/den), a přejít hraniční přechod pěšky. My jsme hranici překračovali v sobotu ráno, a od auta na autobusák v Šehyni jsme to dali, i se zastávkou ve směnárně, pod třicet minut. V podstatě kontrola probíhá velmi standardně, žádná fronta, razítko do pasu. Nikdo se neptá, co na Ukrajině chcete pohledávat, a předpokládám důvod návštěvy „turistika“ nikoho nevykolejí.

Stejně špatně jako před lety funguje pořád hraniční přechod pro auta. Jedním i druhým směrem to je pořád na dlouhé lokte, stejně jako na jakémkoliv jiném PL/UA nebo SK/UA přechodu, proto raději necháváme auto v Polsku. Stejně špatně ale funguje i hraniční přechod na cestě zpět, a můžou za to jednoznačně Poláci. Vstup do Polska totiž vypadá podobně jako bezpečnostní (a pasová) prohlídka na letišti. S tím, že je proces evidentně záměrně pomalý, budova špatně vybavená a personál nedostatečný. Fronta je dělená na občany EU a ostatní, obě fronty se ale pohybují stejně pomalu (byť ta EU bývá kratší). Obě fronty prochází (každá svým) jedním rámem, jeden člověk kontroluje zavazadlo, tentýž obsluhuje osobní rentgen, případně prohrabává zavazadlo. Celé to může trvat minutu, ale taky pět na osobu. Paradoxem bylo, že následně jsou dvě okénka, obě obsazená personálem, kde se vám letmo podívají na pas a pošlou do Unie. Nedává to tu žádný smysl, je to tak trochu polské. Velká ostuda Polska, že neumí Ukrajině pomoci alespoň tím, že by zlepšilo proces na hranicích, alespoň pro pěší, když už ne pro auta. Zejména Ukrajinci tak musí stát i dlouhé hodiny v řadě v mrazu, než se Polák uráčí.

Stejně funguje i „autobusová“ doprava do Lvova. Šehyni a Lvov spojují tzv. maršrutky, tj. minibusy obvykle pamatující ještě Sovětský Svaz. Jen ceny šly nahoru, mnohonásobně. Dnes vás do Lvova (cca 2 hodiny cesty) přepraví za 150 hřiven (v době psaní článku necelých 90 korun). Autobus nás vyhodil na výpadovce z města, kde jsme museli přestoupit na místní maršrutku (25 hřiven) a pak na tramvaj (15 hřiven). Taxík urazí osmdesátikilometrovou trasu za něco přes hodinu, hodinu a čtvrt třeba, ale vyjde minimálně na 1000, spíše však 2000 hřiven. Pokud chytíte wifi (může být volná v (nebo kolem) autobusu na autobusovém nádraží), můžete zkusit Bolt, Uber, nebo místní „klon“ těchto služeb - Uklon. Taxikáři nicméně stojí přímo u hranice, nejspíše vás sami osloví. Obvykle se jedná o taxíky, které sem dojely s pasažéry a potřebují někoho nabrat, aby nejely do Lvova prázdné.

Když vám ujede autobus do Lvova, vyplatí se jet alespoň do městečka Mostyska, kde už máte víc spojů do Lvova a přestup tam vám tak může ušetřit čas.

Lvov samotný je hodně jiný. Asi bychom mohli říci, že je víc komerční. Objevilo se spousta řetězcových obchodů typu „našeho“ Flying Tiger (ve Lvově „Kram“), obchodů s nesmyslně předraženými „pirátskými“ bonbóny, a ano, i v zimě narazíte na zmrzlinu a na několik poboček tradičního českého trdelníku (ať si o něm myslíte svoje). Vše za ceny nižší než v Praze, ale už ne poloviční, jak tomu bývalo dříve.

Za vítaný přínos místní gastronomii bych považoval řetězec „Lvovský croissant“. Je to fakt výborná alternativa všudypřítomným kebabům, za rozumné ceny, a samotný croissant je nejlepší, jaký jsem kdy jedl (a ano, počítám do toho i Francii). Na slano, na sladko. Narazili jsme asi na čtyři pobočky, jedna je i přímo na hlavním náměstí (Rynok). Následně se ukázalo, že jedna pobočka je už i v Praze.

Trochu zvláštní je hledání ubytování. Vzhledem k současné situaci není vyloučeno, že se setkáte s protileteckým poplachem (nezažili jsme ve městě, ale přímo na přechodu Šehyni ano), případně výpadkem proudu. Vyplatí se tak uvažovat o hotelu, který je na podobné situace připraven. Pokud ovšem budete hledat na Bookingu, vězte, že Booking na podobné situace připraven není, a tak mezi vybavením hotelu (Parkoviště, Bazén, Recepce 24/7 a další) budete protiletecký kryt a naftový generátor hledat marně. Musíte si tak více načítat informace o hotelu.

My jsme se rozhodli na ubytování nešetřit, našli jsme si čtyřhvězdu, hotel Panorama v samém centru (z pohledu Prahy bychom mohli říci na Václaváku), na druhém největším náměstí (Prospekt Svobody), hned vedle Opery. Což se nám i tak hodilo, protože jsme si, zřejmě abychom vyvážili předcovidovou návštěvu divadla v Petrohradu, koupili lístky do divadla, tedy na operetu Netopýr. A táhli jsme se s obleky, což nebylo bezpodmínečně nutné, ale chtěli jsme trochu reprezentovat (ostatně v Petrohradě jsme na Čajkovského brali obleky taky). A tak jsme z hotelu šli nalehko jenom v kvádru, abychom se nemuseli zdržovat šatnou.

Zatímco před deseti, a nejspíš ještě i před pěti lety se za staré vyskákané tramvaje platilo průvodčímu 2 hřivny jízdného a pokuta za jízdu na černo byla 30 hřiven, jízdné se dnes platí kartou, průvodčí zmizeli, a pokuta se zvýšila na 300 hřiven. Linek je víc, spoje jezdí pravidelně, na zastávkách bývají tabule s odjezdy, mapy sítě, a i vozový park se zlepšil.

Co je ve Lvově bohužel nové, jsou všudypřítomné upomínky na válku. Ne že by tady byly známky po dopadech bomb nebo raket, to naopak, město vypadá lépe než kdykoliv předtím. Jen u země jsou často zabarikádovaná okna do sklepních prostor, zabetonovaná, zabedněná, nebo zacpaná pytli s pískem, tak aby se sklepení dala využít jako protiletecké kryty. Náš hotel měl kryt kombinovaný s posilovnou. Na ulicích často najdete i naftové generátory. Od menších pro jednu provozovnu nebo vchod, po větší pro celý blok nebo hotel. Asi tady mají špatné zkušenosti s dodávkami elektřiny, které jim kazí neviditelná ruka z východu.

Velkou atrakcí města byl taky Lyčakivský hřbitov, takové místní Olšany. Vedle něj, na dříve prázdném prostranství, je dnes trochu jiný hřbitov. Přibývají dnes na něj denně těla místních vojáků padlých na frontě tisíc kilometrů odsud. Padlých v nesmyslné ruské válce.

Pokud byste ale čekali, že bude město bez života, bez turistů, tak to jste na omylu. Možná tu dnes už nenarazíte na Čechy a Slováky (my jsme teda na žádné nenarazili) a Poláků je tu méně než před válkou, za to je tady – protože je Lvov vnímaný jako nejbezpečnější ukrajinské velkoměsto – spousta místních, nebo turistů ukrajinských. Lvov je dnes počtem obyvatel téměř srovnatelný s Prahou. Na ukrajinskou klientelu je třeba myslet, osvěžit azbuku, protože v angličtině najdete málo co a v ruštině jsme tentokrát nenašli jediný nápis. Fakt nikde. Logicky.

Lvov je pořád krásné město a fajn destinace na výlet. Válka neválka. Samozřejmě mi v komentářích napíšete, že jsem se zbláznil. Já to vím. Jednou, za pár let, ale bude Lvov s celou Evropou během pár hodin spojovat Ryanair. Letiště je kousek od centra, ceny půjdou nahoru a už to nebude ono. Teď je tam moc příjemná atmosféra. I přes takovou celkově blbou náladu.

Jo a jít na operetu v ukrajinštině, sednout si úplně dozadu za sloup, a nepřečíst si ani, o čem to vlastně je, nebyl nejlepší nápad. Naštěstí jsme to trochu vylepšili o první ze dvou přestávek, a pak už i ta hra začala trochu dávat smysl. Nutno dodat, že představení bylo super, výprava jako v Národním, žádné zbytečné moderní předělávky a úpravy, prostě hudba a hra tak, jak to Strauss napsal.