Milión kilometrů

Nějak zvlášť jsem to neplánoval, ale stalo se. Překonal jsem laťku miliónu nalétaných kilometrů. Vzdálenost jako na Měsíc, zpátky, a skoro zase na Měsíc. 59 dní v letadle. Je čas zavzpomínat na některé zajímavé lety.

Třeba hned můj dvanáctý let v životě. Letěl jsem z Katowic do Burgasu, taková odpočinková linka. Jenže místo vzletu letadlo začalo brzdit, pilotům se nezdál tah motorů a za chvíli jsme už seděli zpátky na letišti a čekali na jiné letadlo. Pak přišla bouřka, celkem zpoždění asi 8 hodin. Celá noc na letišti, no stane se.

Osmadvacátý let v životě z Dillí do Lehu. První letiště téměř na úrovni hladiny moře, druhé ve třech tisících nad mořem. Večer před letem podivné kari u stánku, po příletu zvracení a celý prospaný den. Kombinace kari a nadmořské výšky udělala svoje, let sice super a přistání v Lehu mezi horama nezapomenutelné, no ale to všechno kolem začalo už tím, že pro nás nedorazil ve čtyři ráno smluvený taxikář...

Osmapadesátý let, Tel Aviv – Eilat. Krátká vnitrostátní linka, nicméně Izraelci nenechali nic náhodě a rozebrali si nás (jako to umí jen oni) do spoďárů, s výslechem hodným Mossadu (vlastně ono to tak i bude). Obecně Izraelci mají zvláštní strategii víc kontrolovat lidi kteří ze země odjíždí, než lidi, kteří do země přijíždí. Třeba USA nebo Spojené Královstí to mají přesně naopak – směrem ven ze země vůbec nemají pasovou kontrolu.

Šestasedmdesátý let, Kota Kinabalu – Miri. Vůbec jsme tam letět nechtěli, ale náš původní let Kota Kinabalu – Lawas byl zrušen, což jsme zjistili až na letišti. Nedalo se nic dělat, nějak jsme splašili jinou letenku, vzdali se návštěvy Bruneje a museli trochu přeházet itinerář. Pokud jste se ztratili, bavíme se o vnitrostátní přepravě na malajsijské části Bornea. Kdybych tam nebyl, tak bych taky netušil, že existuje něco jako Miri nebo Lawas.

Let č. 84: Siirt-Ankara. Zvláštní let. Normální turecká vnitrostátní linka, nákup přes internet. Jenže Siirt je jedním z center tureckého Kurdistánu, nikdo tam moc nejezdil (2011) a nikdo se tam odtud nevracel. Jen my, šest bláznivých evropanů s batůžky, kteří byli všem pořád podezřelí a vysílačkou si nás předávali policajti z taxíku do taxíku. Letěli s náma samí vyholení dvacetiletí uniformovaní záklaďáci. Prakticky nikdo jiný.

Lety č. 90 a 91: Brno-Moskva-Taškent. Zvláštní linka. Tak zvláštní, že na moskevském letišti Vnukovo vůbec netušili, co s náma dělat. Ruská víza jsme neměli, ale letiště není úplně stavěné na tranzit. Vlastně nemá tranzitní prostor. Tak nám sebrali pasy, nechali nás sedět v nějaké čekárně, a pak nás odvedli, skoro jako trestance, k letadlu do Taškentu. Cestou zpět o týden později už to bylo lepší, a když jsem stejnou linkou letěl znovu o pár měsíců později, už se to nějak pořešilo – vymysleli proces. Nevím jak jinde v Rusku, ale v „tranzitním prostoru“ vnukovského letiště měli super kuřárny – kuřáky od nekuřáků odděloval pouze bílý obdélník namalovaný na podlaze.

Let č. 103: New York – Fort Lauderdale. Přiletěli jsme z Budapešti a pokračujeme do Miami. Imigrační kontrola, jak to v USA bývá, je dlouhá, ale máme ještě čas a tak sedíme ve Starbucksu na bráně 38. Z brány 41a nám to odlétá do Miami. 45 minut před odletem se zvedáme, přicházíme k bráně 41a. Kde zjišťujeme, že z brány 41a nám neletí letadlo, ale jede autobus někam úplně jiný terminál, odkud odlétá naše letadlo. Přibíháme na gate asi 10 minut před odletem, hodná paní chápe naši těžkou životní situaci (přibíháme jako poslední), posílá nás „chobotem“ do letadla a tam vidíme, jak posádka zavírá dveře a kapitán se na nás dívá... a nemůžeme nic dělat. V letadle jsou naše kufry, ale my zůstáváme v New Yorku. Aerolinka se k tomu postavila skvěle, za 2 hodiny poletíme do Fort Lauderdale (20 kilometrů od Miami), dostali jsme najíst, voucher na taxík z letiště na letiště a velmi snadno jsme se dostali ke svým kufrům. Vlastně se nic nestalo... kromě bouřky někde nad Severní Karolínou.

Stý třináctý let je jeden z mých nejlepších. Letíme z Mladé Boleslavi do Bubovic. Dvoumístným letadlem. Kapitánovi zvoní telefon, tak letadlo asi 10 minut ovládám já. Držím se dálnice a letím až k Letňanům, kdy si letadlo zase přebírá můj kamarád pilot. Letět s letadlem rovně je fakt fuška.

Lety 117, 118 a 119: Kona – Kahului – Molokai – Honolulu. Nejkrásnější scenérie. Létat mezi havajskými ostrovy jinak než malou cessnou je největší nesmysl. Osmimístné letadlo, krásné počasí, malá nadmořská výška, úchvatná scenérie jako z Jurského Parku. Na tyhle lety určitě nikdy nezapomenu.

Let č. 158 – Ouagadougou – Bobo-Dioulasso. Netušíte? Burkina Faso. Konec světla, místo kde dávají lišky dobrou noc. Lítá (nebo lítala) tam na vnitrostátní lince Colombe Airline. Airline proto, že měli jenom jednu linku a jedno letadlo, ještě vypůjčené z Portugalska. Na mém místě už seděl místní borec. Četl si noviny a nechtěl mě pustit, že má letenku. Letenku měl, na stejné místo, ale na let do Akkry a na jiné datum. Jo a ty noviny, co si četl, byly vzhůru nohama.

Lety 175 a 176 – Bamako – Lisabon – Vídeň. Vinou nějaké poruchy jsme uvízli na 24 hodin v Bamaku. Bez víz, bez kartáčků a zubní pasty, bez náhradního spodního prádla, bez nabíječky k telefonu. A naprosto bez životní energie. Naštěstí na pětihvězdičkovém hotelu na účet aerolinky, což bychom si jinak nemohli dovolit. Celou anabázi jsem popsal v samostatném článku „Kontrolní kontrola kontroly“.

Lety 186 a 187 – Seattle – Dallas – Londýn. Na přestup v Dallasu máme jenom asi hodinu a čtvrt. Bude to těsné. Jenomže ze Seattlu odlítáme s hodinovou sekerou a je nám to jasné – přestup nemůžeme stihnout. Jenže se stal zázrak, naše letadlo ze Seatlu zaparkovalo u brány 51, a naše letadlo do Londýna odlétalo z brány 52. Na letišti v Dallasu jsme tak byli asi jenom 40 vteřin. Nejrychlejší přestup v historii.

Let 190 – Praha – Dubaj. Po příchodu na letišti zjišťujeme, že let je tzv. přebukovaný. Prodalo se víc lístků, než má letadlo sedaček. On nejspíš někdo nedorazí. Dorazili všichni, ale my jsme se už na začátku zapsali na seznam dobrovolníků, kteří kdyžtak poletí nějakou oklikou nebo později. Za drobnou kompenzaci. Nakonec jsme letěli přes Mnichov, místo v 10 večer jsme v Dubaji byli v 6 ráno. A propadl nám hotel. Nicméně jsme dostali krásnou kompenzaci, volné letenky, které jsme příští rok vyměnili za zpáteční letenku do Jižní Afriky.

Lety 237 a 238: Praha – Soul – Praha. První let v Businessu v životě. Nádhera, největší pecka. Cestou tam skoro plno, cestou zpět jsme v tzv. „Céčku“ letěli jenom čtyři. Za nějaké ty vylítané míle super výlet, trocha procvičení si korejštiny, korejské jídlo, za mě asi můj nejluxusnější let. Uteklo to neuvěřitelně rychle.

Lety 243 a 244 – Praha – Balaton (Hévíz) – Praha. Nějaká haluz, ČSA přepravovala německé důchodce na Balaton a mimo běžný letový řád z toho vznil let Praha-Balaton. Celý den u Balatonu a večer zpět. Lety fajn, jen to letiště Hévíz je něco jako Milovice. Žádné vlaky, žádné busy, žádné taxíky. Jdeme do civilizace pěšky. Když v tom nám zastaví Češi, jestli nechceme někam hodit. A že oni jedou chlastat na Balaton na plachetnici. Tak jsme se přidali. Zajímavý sport, tohle plachtění. Město Hévíz, s termálními prameny, kam jsme měl namířeno, jsme tak nikdy neviděli.

Let 249: New York (Newark) – Frankfurt. Nejkrásnější vzlet podél nočního Manhattanu. Zážitek, málo kdy je z letadla vidět něco, co by stálo za zmínku. Tohle byla pecka.

Let 253: Katovice – Reykjavík. Kluci šikovní to nějak špatně vypočítali, a někde na severu Německa ohlásili, že máme málo paliva a bude třeba se zastavit pro další ve Stavangeru. Taková trošku neplánovaná zastávka na benzínce.

Let 276: Nemůžu nezmínit let asi nejstarším letadlem, IL-18, z Pchjongjangu do Chongjinu. Letiště Orang v Chongjinu (teda skoro 100 kilometrů vzdálené) vůbec nemá terminál, kufry z letadla přivezl traktor k jakési budově o velikosti garáže, do které jsme vůbec nešli. Rozebrali si zavazadla z valníku, nastoupili do autobusu, a po šotolinové cestě jsme se vydali vstříc zážitkům na východním pobřeží Severní Koreje.

Let 278: Při odletu z Pekingu po návratu z KLDR jsem byl v takové euforii, že jsem zase po čtrnácti dnech svobodný, jsem znovu nabyté svobody využil v letištním salónku k občerstvení západním imperialistickým alkoholem. A pak jsem nastoupil do letadla... a mobil zůstal v Číně. Celou následnou eskapádu jsem pak popsal v článku Dva měsíce bez mobilu.

Let 313: Přijíždíme, jako už vícekrát, na letiště v Marsa Alam. Na přepážce na odbavení není žádná fronta, vůbec tu nejsou žádní lidi. Je nás jen pár, které vyhodil autobus před terminálem. Ptám se, jestli už jsou všichni odbavení. Prý ne, letí vás jenom třináct. Poprvé a naposled jsem měl pro sebe vlastní řadu. Ne tři sedadla, ale šest. I tu řadu před sebou a za sebou. Absolutní klídek. A navíc jsem, poprvé, ale nikoliv naposled, z letadla viděl pyramidy. Psal se únor 2020 a v Itálii prý se objevil nějaký čínský virus... To se přežene, říkali...

Let 337: Saint Pierre – Miquelon. Máme zpáteční letenku na asi 40kilometrový let, na ostrově s 200 obyvali pobudeme pár hodin a poletíme zpět. Jenže déšť, vítr, a zpáteční let byl zrušen. Musíme improvizovat, shánět truhláře, který nás doveze do přístavu, který není přístavem, ale pláží s budkou, kde se prodávají lístky na loď. Na loď, která tu nemůže přistát, a tak pro nás vyšle gumový člun. Inu, Francie. Francie u břehů Kanady.

Let 366 a 367: Kirkwall – Westray – Papa Westray. Pokud zase netušíte, kde to jsme, napovím: Orkneje. Ostrovy severně od Skotska. Let s mezipřistáním na ostrově Westray je zajímavý tím, že jeho druhá část trvá obvykle pouze 2 minuty. Rekord je pod minutu. Z jednoho na druhé letiště je vidět, jen je dělí trocha moře.

Lety 373 a 374: Malaga – Ceuta – Malaga. V nezajímavá vnitrostátní linka. Až na to, že se letí přes Středozemní moře. Jen namísto letadla vzdálenost cca 100 kilometrů překlenuje vrtulník. Můj první let vrtulníkem.

Vlastně se nic zásadního nestalo. Nějaký ten uletěný přestup, nějaký zrušený let, dvakrát ztracená, ale zase dvakrát nalezená zavazadla. Jedno neplánované přistání v Norsku na benzín (protože zrovna Norsko je země, kde chcete brát benzín). Dva lety vrtulníkem, pár letů v business třídě, jeden vnitrostátní přelet v KLDR a jednou jsem se dostal za knipl. Takových normálních milión kilometrů ve vzduchu.