24 hodin

Jeden letošní podzimní den mi utkvěl v hlavě. Byl totiž trošku delší, než na co jsem zvyklý. A vyjímečně za to nemohl časový posun způsobený leteckou přepravou.

Je úterý, 3 ráno. Budím se. Budíček mám na 3:10, to už nemá smysl dospávat.

O půl čtvrté mi jede autobus na (pražské) hlavní nádraží. Na přestup tam mám devět minut, ale nebojím se, že bych to nestihl.

Na hlaváku už stojí autobus, který sem přijel z Berlína a bude pokračovat do Brna, Bratislavy, mého dnešního cíle, a dále do Budapešti. Nastupuji 3:55 a ve 4:00 autobus vyráží vstříc Václavskému náměstí a po magistrále a D1 směrem k Brnu.

Sedím na vybraném sedadle (smrti) u předního okna v patře. Mám to tak rád, vlastně ani nevím proč. Asi že vím, co se děje. Třeba že se proplétáme ulicemi Brna ke Grandu, a pak zase zpátky na dálnici. Tyhle zajížďky do center měst na dálkové autobusové dopravě z duše nesnáším. Chápu je, ale jsem rád, když je zastávka jen někde po cestě, ale neobírá cestující o tři čtvrtě hodiny. Třeba nezajíždět v noci na Florenc při cestě z Berlína do Budapešti je super nápad. Bohužel stejný nápad nelze (asi) aplikovat v Drážďanech, Brně a Bratislavě.

Ikdyž... v Bratislavě vystupuju a tak mi tam zajížďka do centra zásadně nevadí. Bratislavská kancelář naší firmy je totiž nedaleko nového, a nutno dodat výborně řešeného bratislavského autobusového nádraží.

Je něco kolem desáté, kdy přicházím do práce, a to už mám za sebou schůzku s klientem, kvůli které jsem sem hlavně vyrazil. Pár emailů a na oběd s bývalými kolegy, kteří mají kanceláře co by kamenem přehodil Dunaj.

Zpět do kanceláře, hlídat hodiny, po třetí musím vyrazit, dalo by se říci, na zpáteční cestu. Tedy, mám ve čtyři ještě jednu schůzku.

Ó já hlupák, hlava děravá. Svou berlu mrazilku, jsem si zapoměl doma. Tedy nebyla to berla mrazilka, ale notebook, a nebylo to doma, ale v kanceláři. Než jsem stihl dojít na tramvaj, tak jsem si pochvaloval, jak jsou ty moderní notebooky lehké, že mi na zádech vlastně vůbec nevadí. Aby taky jo, když zůstal v kanclu. Co není v hlavě, musí být v nohách. Škrtám svačinu, kus cesty se vracím, a těsně na pátou doražím do nahrávacího studia pánů Lužiny a Žifčáka, populárních slovenských stand-up komiků, které už nějakou dobu sleduju.

Trošku jsem se jim vnutil – pokud chcete, aby Vás někam pozvali, musíte se nejdřív trochu prodat. Natočili jsme fajn díl jejich podcastu o všem možném, v mém případě tak trochu o sociálním inženýrství, tak trochu o potápění, tak trochu o Severní Koreji a tak trochu o všem ostatním, především cestování a covidu.

Nechtěl jsem si dávat časový limit, koukat se na hodinky, však ono to nějak dopadne, a do Prahy vyrazím, čím to půjde a v kolik to půjde.

Kecáme, natáčíme, a když jsme dotočili, kouknu na hodinky a vidím, že plus mínus předpokládaný vlak v 19:58 sice ještě neodjel, ale dostat se na hlavnú stanicu už nestihnu ani taxíkem.

Nevadí.

Co by byl výlet do Bratislavy bez návštěvy mého nejoblíbenějšího kebabu. Chodím do jedné turecké restaurace už asi 8 let téměř pokaždé, kdy se v Bratislavě vyskytnu, tj. minimálně jednou, ideálně vícekrát do roka. A tak dlabu hromadu výborného masa se zeleninou (kebab na talíř s hranolkama mi přijde jako svatokrádež, a s rýží si ho dávám v Praze), a pokukuju po pozdnějších alternativách dopravy do Prahy.

Nedá se nic dělat, pojedu zase autobusem. 22:20. Spoj, světe div se, opět z Budapešti do Berlína přes Bratislavu, Brno a Prahu. Zabíjím čas, bloumám po centru a obchodním centru Nivy, pod kterým je autobusové nádraží. Perfektní – neprší sem, nesněží, nefouká. Tohle je cesta, jak stavět autobusáky pro 21. století.

Dvoupatrová zelená bestie přijíždí včas. Mám rezervované stejné místo u předního skla nahoře. Co mě lehce zarazilo, že podle rozplácnutého hmyzu v zorném poli jedu týmž autobusem, jako ráno.

Fyzicky tím stejným kusem,
tím zeleným autobusem,
kterým jsem sem dojel ráno,
jiným jet mi není přáno.

Už mám tohohle nekonečného dne dost, ale usnout v autobusu se mi podařilo tak možná na 20 minut. Čeká mě poslední přestup na hlavním nádraží, stačí počkat 20 minut. Ty trávím procházkou po Sherwoodu, naštěstí jsem se nesetkal ani s Robinem Hoodem, ani s jinými nočními duchy tohoto pověstmi opředeného místa, a tak ve 2:48 sedám na autobus domů, a 3:15 odemykám dveře bytu a zničený padám do postele.

Jestli jsem se za Covidu něco odnaučil, je nosit boty. Nechápu, jak můžou Američani nosit boty doma. Chodit boso, nebo jenom v ponožkách, je super pocit, a dnešních 24 hodin a 5 minut v botách bylo čisté zlo. I v letadle se mi obvykle podaří přezout do nějakých rezervních ponožek.

Jdu spát později, než na kolik jsem měl ráno (včera?) budík.

Dobrou noc.