Ze života vysokoškolaček - Veronika

Varování rodičům: Máte-li dcery na vysoké škole, nečtěte dál. Bude to tak lepší a nezbortí se vám idea o vašich princeznách.

Veronika též Nika 

Žije si svůj sen. Tvrdě maká, aby mohla dostudovat, ale také ráda paří. Je oblíbená u vyučujících, kterým imponuje její emoční zralost, životní zkušenost a nadhled a v neposlední řadě smysl pro humor.

„Tak vážení, tady bych to pro dnešek zapíchnul,“ oznamuje prof. Starý. Na jeho slova čekáme jako na smilování, protože menza je daleko a další přednáška s naším milovaným Berninim, jak říkáme docentovi Malíčkovi, za chvíli. Mě ještě se Stáňou čeká domluvená schůzka s doktorem et doktorem et doktorem na rektorátu kvůli diplomce. Přislíbil nám, že se přimluví u prof. Starého, aby nám dělal vedoucího práce.

„A nezapomeňte, že máte už jen měsíc na to, abyste si v systému vyplnili údaje týkající se vaší diplomové práce. A víte, že systém je neúprosný,“ dodává na závěr s úsměvem Starouš, jak mu familiárně říkáme.

„Ten STAG je jako Velký bratr, bez něj si člověk za chvíli ani nepíchne,“ dodává dvojsmyslně Saša, největší éro v naší skupince, které neformálně říkáme „Zdravé jádro“ nebo taky „První linie“, protože na přednáškách sedíme zásadně vepředu, abychom dobře viděly a slyšely. Zvláště u Berniniho pak zapojujeme i další z pěti smyslů jako čich, chuť a ve fantaziích i hmat. „Já už se ho nemůžu dočkat. Ten jeho italský parfém mě rajcuje,“ utrousí Ida a panensky nevinná Magda se začne červenat (na rozdíl od životem ošlehané Pražandy Idy, je Magda holka z maloměsta, která ve svých skoro jednadvaceti neokusila náruč nadrženého hřebce, jak by to jistě okomentovala Saša).

Už nás vyhlíží ve dveřích. Trojnásobný doktor Krásný, který byl možná krásný kdysi dávno před emigrací do Reichu, ale dneska s tou obarvenou přehazovačkou může ohromovat tak leda uklízečky a kuchařky v menze. Jenže on má posvíceno na mladou krev mezi studentkami. Bohužel si toho černého Petra asi vyberu brzy já… „Krásný dobrý den děvčata, zdravím Vás Verunko, Veroniko, nebo snad Niko či Niké? Jak Vám vlastně říkají a jak Vám mám říkat já?“ uvádí nás nedočkavě se Stáňou do svého podkrovního kabinetu, který jistě pamatuje věci, o kterých se s děvčaty bavíme běžně, ale tady si to snad ani nechci představovat.

„Říkejte mi, jak chcete, pane doktore. Doma mi říkají Veru a zbytek všelijak,“ odvětím a dál se tím zabývat nechci. „Veronika je moc krásné jméno a z historického hlediska velmi významné,“ pokračuje „Pan Přehazovačka“. Já mlčím, protože mi začíná být protivné to jeho vnucování přídavného jména krásný všude kde se dá a na význam jména se mě ptá úplně zbytečně. S ohledem na to, že studujeme dějiny umění, jsme měly křesťanskou ikonografii v prváku a „svatáčky“ s jejich atributy vyjmenuji, i kdyby mě vzbudili nad ránem po proflámované noci, stejně tak jako řecké a římské bohyně případně stavební prvky v architektuře. „No, nevadí, tak se zatím posaďte a já vám připravím něco dobrého, než se dostaneme k věci,“ pokračuje Krásný a Stáňa se ujímá slova, protože ví, že nás tlačí čas a o Berniniho přijít nechceme: „Pane doktore my se dneska zdržíme jen na chvíli, máme za půl hodiny přednášku, tak abychom jsme to stihly.“ “Ale vždyť víte děvčata, že účast na přednáškách se zas tak neřeší. Jo, kdyby to byl seminář, to je něco jiného…“drží nás v šachu doktor a šach mat musím dotáhnout já a nebo tu skejsnem na další dvě hodiny a budeme poslouchat monotónní výklad o nároďáku ženského basketbalového týmu nebo o českých tenistkách v Top50 v žebříčku WTA a pokud by došlo na Formule1 nebo MotoGP, tak máme pro dnešek totálně vymalováno. „Ale no tak, pane doktore, vždyť my zase přijdeme,“ vím co na něj platí. „Tak pokud zase přijdete Verunko, tak to je jiná. Jo a zajděte si zítra za panem profesorem v konzultačních hodinách, máte to domluveno.“

Dorážíme akorát včas a Bernini nám zdvořile podrží dveře do posluchárny. Nikdy jsem si nemyslela, že se zabouchnu do učitele, ale tohle je mazec. Ještěže mám odpoledne karate, tam to ze sebe dostanu. To by tak scházelo, abych myslela na šťastně ženatého kantora. „Prý i ta druhá manželka je pěkná domina,“ začne v Ose vyprávět Saša. Do baru Osa chodíme na Happy Hours ve středu hned po Berninim. Mají tady přes sto druhů koktejlů a stíháme to těsně před koncem, protože v 17 h už je to zase v plné palbě. „Jak to myslíš, druhá manželka?“ ptá se Stáňa. „No, protože tu první mu na vánočním večírku přebral Dotykáč,“ odpovídá Saša. „Ty myslíš toho vedoucího katedry středověku?“ navazuji s dotazem na Sašu a ta mi to potvrdí: „Jojo, profesor Tykač je pěkný hovado. Zapsala jsem se k němu na vrcholný středověk a pokud se mi to podaří, tak vrchol budeme mít společně, hahaha.“ Magda je rudá jako rak, Stáňa si usrkne Jahodového polibku tak moc, že vzápětí začne kuckat a já se nezmůžu na nic jiného než: „Cože?!“

Cestou na Václavky si promítám poslední dva roky a přemýšlím do jaké společnosti jsem se dostala. Na kolejích na mě čeká Market. Převleču se do sportovního a jdeme na karate. Tam už je ON, utahuje si zelený pásek na kimonu a já si představuju jaké by to bylo, kdyby mě povalil na zem a rozdali jsme si to tady v tělocvičně.

Přání se plní a za měsíc se při jednom z tréninků domluvíme, že se sejdeme další den na masáži u mě na pokoji, protože Market jede hned po škole domů. Na masáž došlo. Vomastil mě lubrikačním gelem 2v1 tak, že se mi začala hned loupat záda a odpadávaly ze mě kousky zaschlého lubrikantu. Vypadala jsem jako bych měla lepru. Poté co jsme se tomu zasmáli, zhasli jsme, vyndal si ho z kalhot a jak byla tma, praštil mě s ním do obličeje. "No taaak, otevři pusu..." V té chvíli jsem si vzpomněla na to, jak jsme se se Sašou kdysi smály tomu, jak se pomstít svým bývalým. Mě nenapadlo nic praštěnějšího než udělat pexeso. Jeden dílek by byla hlava a druhý by bylo přirození. Cílem hry by bylo spojit správně hlavu s přirozením. Jak se později ukázalo, měla Saša pěknou sbírku v počítači ve složce s názvem „Omyly“ a pexeso bylo na světě. Když jsem viděla ty prapodivné tvary, kterými pánové mnohdy disponují, začala jsem jim dávat přirovnání ke věcem každodenního života. Jeden ho měl třeba jako páka na regulaci topení ve starších vlacích, druhý jako hrot kopí a třetí jako „liberku.“ S JEHO vercajkem jsem byla, co se týče kategorizace, hotová raz dva. Jasná striptýzka, která se dává do párku v rohlíku. Na to, jak se nosil a prezentoval, nic moc a vlastně jsem byla ráda, že jsem po pár šťouchancích měla klid. Naštěstí jsem ho pak už neviděla, protože měl dost práce se svojí diplomkou a dojížděním za prací.

Bohužel si mě v následujícím týdnu odchytil „Pan Přehazovačka“ a dožadoval se další návštěvy. Stáňa nemohla, ač by ráda, protože když bylo víc času, tak nás Krásný pohostil zákusky, kafem a někdy i luxusními chlebíčky z mlíčňáku. „Dneska sama, Verunko? To je dobře, stejně se s tou Vaší kolegyní nedá moc povídat. Vy máte na svůj věk takový nezvyklý přehled o věcech doma i ve světě až je to neuvěřitelné.“ Po usazení se, jsme si řekli, co je nového a pak to na mě vybalil: „Víte, já jsem rád, že sem chodíte. Já jsem už několik let vdovec a chybí mi společnost. Vy mě vždycky dokážete zvednout náladu a hodně se s Vámi nasměju, Niko.“ To, co přišlo pak, bych snad raději zapomněla, protože o pomstychtivých profesorech, docentech či doktorech, kterým některé studentky nepodržely, jsem už slyšela dost. Vždycky to začalo nevinnými úsměvy a hlazením kolínka slečny v minisukni a pak se buď stát milenkou nebo se smířit s ukončením studia. Bála jsem se.

„Nechte si to projít hlavou. Měla byste se se mnou hezky. Chodili bychom pravidelně do divadla, do opery nebo na balet. Vy balet milujete, že? No a pak by tu byly i jiné výhody…“ chtěl pokračovat, ale já to raději utnula, než by nebylo cesty zpět. Už ani nevím, jak jsem od něj vypadla, ale na hodině tae ba jsem byla jako utržená ze řetězu, jak jsem se potřebovala vybít. Navíc jsme později na pokoji zase začaly řešit nekonečné problémy Idy a jejího partnera.

Ono bydlet spolu na kolejích je někdy výhoda a jindy zase nevýhoda…