Když osmileté dítě myslí na sebevraždu a přesně ví, jak ji provede

„Mami, já bych ti chtěla něco říct, ale bojím se, že se mi budeš smát,“ řekne mi jen tak při uvolněné rodinné procházce má dcera. Mně probleskne hlavou, co má zase za lubem, ta moje malá kočička…

„Proč bych se ti měla smát? Tak copak se děje?“ odpovím jí a mrknu na ni šibalsky. Nikdy by mě nenapadlo, že v následujících dnech budu řešit největší výzvu svého života v roli rodiče.

„Dneska mi Martínek vyprávěl o tom, že myslí na sebevraždu a popsal mi, jak ji provede. Prý se bodne nůžkami do zápěstí. Tady mami, dívej…“

Najednou se cítím, jako bych byla mimo své tělo a dívala se na tu situaci jako někdo vedle nás dvou. Když se dostanu k sobě, snažím se rychle vybavit, co jí mám říct. To, co teď řeknu, jí může ovlivnit na celý život.

„Lásko, proč bych se ti měla smát? Toto je vážná situace a Martínek ti to možná vyprávěl proto, že ho něco trápí a je smutný. V tobě má někoho, komu se může svěřit. Jsem moc ráda, že jsi mi to řekla.“

„Aha,“ odvětila a běžela za bráškou a začali si hrát na koníky a pobíhat kolem mě a manžela.

Ještě ten večer jsem napsala do pedagogicko-psychologické poradny, abych se ujistila, že kroky, které hodlám podniknout jsou správné a nikomu neublíží. Ráno jsem obdržela e-mail s instrukcemi, jež se shodovaly s tím, jak jsem chtěla postupovat.

Zavolala jsem třídní učitelce a vše jí převyprávěla a poprosila o diskrétnost, protože vím, jak se tyto citlivé informace často obrátí proti tomu, kdo to myslel dobře a chtěl pomoct druhému.

Přísahám, že jsem v telefonu slyšela, jak se učitelka lekla. Ujistila mě, že se to bude snažit vyřešit, ale musí se poradit, jak postupovat, protože chlapec již nějaký čas dochází k psychologovi. Jako preventivní opatření zvolí rozsazení dcery s Martínkem, aby již nebyla vystavena podobným situacím.

Odpoledne jsem byla s dcerou domluvená, že jí vyzvednu ze školy. V půli cesty jsem se potkala s Martínkovou maminkou, která mě zastavila, aby mi upřímně poděkovala. V tu chvíli mi bylo jasné, že se žádná diskrétnost nekonala.

Za okamžik přicházím ke škole a když vidím dceru vycházet ze dveří, cítím a hlavně vidím, že se něco stalo. Ani jsme se nepřivítaly naším typickým vítacím rituálem…Byla chladná a odtažitá.

„Kočičko, co se stalo, že jsi taková zamlká?“ začnu opatrně. „Tys jim to řekla? Tys prý volala do školy! Oni mě vyslýchaly!“ vyrazila ze sebe jako z kulometu moje malá holčička.

„Lásko, řekni mi, co se přesně stalo. A ano, jestli myslíš toho Martínka, tak jsem volala paní učitelce, abych jí o tom řekla a nestalo se nějaké neštěstí.“ Snažím se zachránit situaci a dcera naštěstí odvypráví, co toho dne zažila.

Poté, co jsem volala učitelce, zavolala si dceru na chodbu, aby si od ní nechala převyprávět, co přesně jí Martínek řekl. Když se tak stalo, šly obě do ředitelny, kde bohužel nešlo pokračovat, tak učitelka se zástupkyní ředitele vyšly s dcerou na chodbu a tam musela odříkat vše znovu. Následně mohla jít dcera do třídy a zavolán byl k „výslechu“ Martínek.

Silně otřesené dceři jsem musela říct, že byla moc statečná a že jsem na ni moc pyšná na to, jak se zachovala, protože možná zachránila Martínkovi, který se trápí, život.

V tu chvíli mi zvoní telefon a volá mi třídní učitelka, aby mi oznámila, že se situaci snaží řešit a maminka již byla informována.

Ano, bohužel už to všechno vím…dřív, než mi zavolala…

Chápu, že takovýmto situacím člověk nečelí každý den, ale nejsem si jistá jestli se ta situace řešila správně. Zvlášť beru-li v potaz, že chlapcova rodinná a sociální situace je škole i většině rodičů známa.

Závěrem bych chtěla poprosit rodiče malých (i větších) dětí: Buďte se svými dětmi. Věnujte jim to nejcennější, co jim můžete dát. Váš čas strávený s nimi. I pravidelná každodenní procházka nebo večerní čtení pohádky pro ně znamená víc než pozlátka, kterými si je mnozí chceme koupit.

A argumenty typu, že ta pozlátka chtějí nebo potřebují, aby „zapadly do kolektivu“, jsou opravdu chabé argumenty.