Kam chodím nejraději odpočívat a potěšit své zvědavé oko? Na hřbitov!

Pro někoho možná morbidní, ale dali jste si někdy piknik na hřbitově? Tady to jde. Je tu totiž místo k tomu určené. Vítejte na procházce po Vídeňském ústředním hřbitovu.

Wiener Zentralfriedhof

Hřbitovy mě přitahovaly od nepaměti stejně jako historie. Je tu klid a mír. Ráda se zde procházím a nechávám všechny problémy za branami hlavního vstupu.

Ten vídeňský mě nadchl ze všech nejvíce a mám-li při návštěvě Vídně čas, jedu se tam podívat, popř. tam provedu své blízké, kteří jsou na konci prohlídky stejně fascinovaní jako jsem byla kdysi poprvé i já.

Nejenže se tu člověk obohatí o nečekané zážitky, ale dozví se i mnoho o jiných kulturách a dějinách lidstva. Wiener Zentralfriedhof je totiž místem, kde náboženské vyznání nehraje žádnou roli. Jsou zde pohřbeni vedle sebe židi, muslimové, křesťané, mormoni, buddhisté a další. Pro představu, jak je tento hřbitov velký snad postačí, že v areálu funguje autobusová linka. Prohlídku lze podniknout s průvodcem i bez. Já vždy volím tří až čtyřhodinovou procházku o samotě. Vždy narazím na místa nová a velmi obohacující. Důležité je též vědět i to, že hřbitov disponuje nejen rozsáhlou autobusovou sítí, nýbrž i sítí záchodů, jež svou kvalitou předčí mnohé veřejné WC u nás.

Mou první zastávkou je vždy kostel sv. Karla Boromejského, kde zapálím svíčku jako poděkování, například i za to, že mohu pravidelně pobývat ve Vídni, i když už v ní nežiji.

Velmi ráda chodím do částí, kde se nachází Starý židovský hřbitov nebo tam, kde jsou pohřbeny významné osobnosti (pokaždé chodím třeba na hrob Falca).

Každé z náboženství, které si lze představit má své oddělení. Mnohdy tak narazím i na náboženství, o kterém jsem ani neměla tušení, že existuje.

Kam chodím nejraději

Starý židovský hřbitov

Prach jsi a v prach se obrátíš. Hroby jsou pomalu, ale jistě pohlcovány bujarou zelení a ohlodávány zubem času. Pohled často spočine na ruinách hrobů, na kterých už nelze přečíst ani jméno.

Oddělení pro rozptyl

V podzimním čase se prostorem line přízemní mlha, která dodává tomuto koutu až magickou sílu. Břečťany jsou všudypřítomné stejně jako na Starém židovském hřbitově a jejich rozpínavost je nekonečná.

Park der Ruhe und Kraft

Místo, kde si lze odpočinout a podniknout piknik. Tento park byl vybudován dle prastarých filozofií. Geometrie a živly (vodní, zemský a vzdušný) zde hrají velmi důležitou roli. Člověk zde zapomene, kde se vlastně nachází. Výsledkem je maximální symbióza s prostorem.

Čemu se raději vyhýbám

Dětský hřbitov

Uprostřed je altánek, ve kterém se za větrného poryvu rozeznívá smutná zvonkohra. Kolem jsou vysázeny dětské hrobečky jako kytičky na louce. Hračky dřevěné, kovové i plyšové zde sehrávají nepopsatelnou tragédii.

Spirála  

Zeď vzpomínek na ty, kteří dali své tělo na vědecké účely.

Muslimská část

Ač je zakazováno zobrazovat, zde je učiněna výjimka. Zvláštní část, která se nachází blízko dětského oddělení, na mě působí skličujícím dojmem.

Válečné hroby

Vojáci z různých válek zde nachází klid. Hroby ve tvaru patron, zdobené přilbami nebo jen vysázené kříže jeden vedle druhého.

Bizáry a překvápka

Mafiánské hroby

Vždy podle jednoho mustru. Vyobrazení muže s Mercedesem a vedle podobizna manželky-vdovy, která na svou smrt teprve čeká. Zatím jen s datem narození a pomlčkou pro doplnění data úmrtí. Ach ta pomlčka…vypadá hrozivě. Občas je na hrobě i podobizna dítěte s podivným jménem, které nemůže svému potomkovi dát jen tak nějaký „obyčejný“ občan.

Němčina vs. čeština

Dochází i k takovým momentům, kdy se zastavíte a přemýšlíte, jestli si z vás někdo nedělá srandu. Jeden z hrobů třeba patří rodině Nejez a jedním z odpočívajících v pokoji je Anna Bilek -> Nejez Bilek. A o podobná úsměvná spojení tu není nouze.

Zvířátka

Často lze na hřbitově, který místy připomíná les, potkat veverku či srnku. Je to nepopsatelný zážitek. Když se mi to stalo poprvé a já uviděla mezi hroby poskakovat honící se srnky, myslela jsem, že mám halucinace.

Hřbitov zvířátek

Naproti Ústřednímu hřbitovu je hřbitov zvířátek, ale to už je pro jiné vyprávění...