Václav Klaus - modrý, zelený, ne však modrozelený

7. března vyprší Václavu Klausovi jeho prezidentský mandát. Co říct? Snad jen, že Hrad opouští Politik. Politik se všemi klady a zápory, které si s tímto slovem spojujeme. Velké P proto, že byl politik chováním, nejen označením své funkce. Politikovi jde o moc, „politikovi“ o koryto. Ač je mnoho věcí, nad kterými bych se s Václavem Klausem názorově neshodl, přesto jej respektuji jako významnou osobnost naší politiky, nad kterou neohrnuji nos jen proto, že je to módní. Vyvrcholením tohoto zvláštního trendu budiž snaha označit jej za velezrádce.

Václav Klaus má rád moc, neštítil se použít ostrý (ještě ne tenisový) loket. A byť v poslední době jako své lokty používal svou hradní partičku, vždy věděl, co chce. To ho stavělo výše než ostatní, kteří jej za občasné nevybíravé způsoby kritizovali. Asi proto, že jich sami nebyli schopni. To potom svou neschopnost často představovali jako morální hodnoty. Vyčítáte Klausovi, že zašel při volbě v roce 2003 za komunisty? Že není soudné, aby tohle dělal kandidát pravicové strany, že na jeho prezidentování ulpí škraloup komunistické podpory? Ale Klaus to udělal a vyhrál, sorry. Udělal to, protože Politikům jde o moc a Klaus je Politik. Své politické boje si vybojoval sám, nebyl dosazen jako ničí nástupce. Proto mohl odhadnout své schopnosti a vyhnout se syndromu nekompetentnosti pro vyšší pozici, na nějž poukazoval Miloš Zeman v souvislosti s Vladimírem Špidlou, neřkuli Grossem.

Kritika Václava Klause se nesla v moralizující rovině velmi často. Z poslední doby vzpomeňme třeba kritiku Klausova ohrazení vůči podpoře pochodu homosexuálů některými institucemi, kde šlo často pouze o nadhození pojmů jako demokracie či nedůstojnost, nebo nesouhlas s jeho vyjádřením na adresu Václava Havla do polského deníku. Apel PEN klubu Klausovu kritiku nevyvracel, vyzýval Klause, aby se kritiky rovnou zdržel (i když v závěru připustil možnost intelektuální polemiky). Teď netvrdím, zda to byla kritika oprávněná či ne, byla moralizující. To má za následek dvojí. Není to věcná kritika, takže Václavu Klausovi mnohdy nezbývá než se nad ní pousmát, navíc přiměje Klause, aby se o to více stavěl do role „zlého muže.“ A to potom k jednoduchým odsudkům sklouzává sám.

K tomu mu dopomáhají tendence k dvoubarevnému vidění světa. Ty jsou na jednu stranu politické, protože si Klaus určí jasné oponenty (mezi něž patří i snowboard nebo kuřecí řízek), nerozmazává linii mezi levicí i pravicí, i když ji často podle uvážení posouvá, na druhou stranu však zužují diskuzní prostor. To je vidět nejlépe na jeho výroku, že „třetí cesta je nejrychlejší cestou do třetího světa,“ nebo na názvu jeho knihy Modrá, nikoli zelená planeta: Co je ohroženo, klima nebo svoboda? Tady je vidět rozpor Klause teoretika s Klausem Politikem. Klaus teoretik či rétor nepřipouští třetí cestu, je buď modrý, nebo zelený, nikdy modrozelený. Kdo uzavírá kompromisy s nepřítelem, je sám nepřítel. Na druhou stranu Klaus politik je pragmatik, pokud je v ohrožení ztráta jeho moci, není dohoda s nesmiřitelným oponentem tabu, viz opoziční smlouva. Zde je tedy vidět rozpor.

Václav Klaus rétor byl v některých otázkách zvláště v posledních letech v opozici vůči mainstreamu. To je obrázek, který napadne mnoho lidí, když by měli charakterizovat jeho prezidentství. Může být. Nicméně lze taky říci, že se takto občas Václav Klaus stylizoval záměrně a hledal, co by mohl za mainstream označit, aby proti tomu mohl vystoupit. Jednak proto, že jej možná kritika hecovala k tomu stát se „zlým mužem,“ jednak proto, že v opozičnické pozici je po neúspěchu určité politiky snadné říct: „já jsem vám to říkal,“ „zase jsem měl pravdu.“ Další možnost je i ta, že tímto vystupováním zakryje skutečnost, že si svůj mainstream, proti kterému vystupuje, konstruuje proto, aby zakryl, že je představitelem toho opravdového, neoliberálního.

Nicméně i přesto můžeme říci, že se občas Václavu Klausovi podařilo otevřít nová témata, která nebyla mediálně, a proto i politicky, populární. A ať už odejde z politiky či ne, můžeme bilancovat tak, že mu nelze upřít jisté zásluhy. Ať už jde o vyzdvihnutí důležitosti politických stran a ekonomickou transformaci (přes všechny boty v jejím průběhu) z počátku 90. let, tak i kritický hlas, který nemusí mít vždy pravdu (co je to pravda v politice?), ale přesto je potřebný, během jeho prezidentského období. Z osobní roviny bych pak na závěr vyzdvihl nespornou pracovitost a sympatický nesmysl pro humor. Dobrý večer.