„Je příšerné vedro,“ řekl jsem a zastavil u lavičky, která byla zrovna schovaná ve stínu habrového lesíku. Byl rok 2019 a v Holandsku panovaly historicky nejvyšší teploty od dob měření, jak rádi podotýkali zdejší meteorologové.
Čtyřicet ve stínu je prostě hodně i na nás, kteří i vodu v bazénu potřebují mít jako právě uvařené kafé. Počasí tolik netypické pro zdejší kraj, po zelené trávě ani památky a tu tradiční dešťovou přeháňku, která se vždy přižene téměř nepozorovaně, jsme doteď zatím znali jen z turistických příruček.
Usedli jsme do stínu, rozehřátí a unavení i z těch pár kilometrů, co jsme stačili přejet na našich kolech. Výhledy zde samozřejmě nečekejte, ostatně jsme v Holandsku, ale co, sedí se tu hezky a před námi se přes polní cestu pasou typicky černobílé krávy, které si nás zvědavě přišly prohlédnout. Ono se také není co divit, vždyť naše čtveřice aktivních hobby cyklistů zde působí poněkud výstředním dojmem. Víte, holandský cyklista je člověk přemisťující se z bodu A do bodu B, kolo vnímá, jako dopravní prostředek, nikoliv jako cvičební pomůcku k eliminaci přebytečných kilogramů na těle. Takže vždy, když nás místní lidé míjeli s úsměvem na rtech, dodnes nevím, zda byli natolik šťastní nebo se pouze rozesmáli při pohledu na naši sportovní rodinu.
Když jsem seděl na té lavičce ve stínu a začal náš tým blíže zkoumat, vlastně jsem musel těm okolo projíždějícím cyklistům ve svátečním oblečení dát trochu za pravdu. Pohled na nás zde v Holandsku může být přinejmenším trochu neobvyklý. Ostatně posuďte sami. Dresy vyrobené z posledních hi-tech materiálů, nechybějí u všech stylové rukavice, stylové tretry, stylové přilby a samozřejmě krátké elastické kalhoty, aby aerodynamika byla dokonalá. V kontrastu s naším aerodynamickým šatníkem jsou naše horská kola obalená stylovými taškami, jelikož je potřeba s sebou vzít v podstatě všechno nářadí a náhradní díly, jaké vůbec existují, vždyť jedeme s dětmi a co kdyby se něco stalo! Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že mi v brašnách chybí už jen výstražný trojúhelník a malý hasicí přístroj.
A samozřejmě jídlo! Půldenní cesta totiž vyžaduje mít v zásobě čtyři polorozpadlé tatranky, rozteklé mléčné čokolády, čokoládové brumíky, brumík lodičky, bonbóny, hroznový cukr na energii, sendviče s goudou, banány a stále dokola přibalující sójový suk, který je opravdu odporný a nikdo ho nikdy nezkonzumuje, ale co kdyby přišla krize. A pochopitelně kompletní náhradní oblečení, kdyby nás náhodou zastihl déšť. A abych nezapomněl, máme přibalené i nepromokavé oblečení, to právě proto, kdyby nás náhodou zastihl déšť.
Ale na to nejdůležitější bych málem zapomněl! Na žádném kole nesmí chybět stojan! Stojan zde má každý, my tedy nejsme výjimkou. Stojan na horském kole je opravdu velmi pěkná věc, o praktičnosti nemluvě. Jen na tu zátěž, kterou v našich úložných prostorech na našich kolech vezeme lze použít jen opravdu speciální vysokopevnostní stojany. Pokud vám totiž takové kolo spadne, je třeba vždy přivolat pomoc, jelikož sám kolo určitě nezvednete! Takže pevný stojan je zde věcí naprosto nezbytnou a životně důležitou.
Když už jsem si myslel, že tou nejdivnější skupinou v okolí je opravdu jen naše rodina, tak se z poza lesa vynořila postarší holandská dvojice turistů. Je hezké, že zde vidíte i pěší turisty. Pěší turistika je velmi prospěšná věc. Obzvlášť, když dbáte na opravdu pořádné turistické vybavení. A tento pár na své vybavení opravdu dbal a bylo vidět, že nic neponechal náhodě.
Oba byli obutí do pevných outdoorových goretexových pohorek s podrážkou Vibram, které lze vidět u turistů přecházející nezajištěné cesty vysokohorských alpských vrcholů. Nesmělo rovněž chybět speciální funkční oblečení, speciální brýle se speciální ochranou proti silnému UV záření, skvěle padnoucí speciální vysokohorské odlehčené batohy a samozřejmě hole pro chůzi zvanou nordic walking.
Oba měli radost z pohybu a já měl radost, že na přechod místního uměle vysázeného lužního lesíku s převýšením půl metru opravdu nic nepodcenili. A taky jsem měl radost, že jsme objevili dvojici ještě výstřednější než celá naše cyklistická rodina.
Ono se ale nelze čemu divit. Vždyť zkuste zde nalézt byť jedinou skalku, kopec či nedej bože horu. A na té postarší dvojici bylo vidět, že je turistika tak baví! Zde u té lavičky ve stínu to byl vlastně takový střet dvou kultur, dvou světů, které se na okamžik propojí. Dva světy, které s pochopením a s úsměvem rozuměly jeden druhému. A tak jsme si popřáli hezký den, prohodili pár slov něco o kráse tohoto místa a rozešli se každý opačnými směry.
Ta zdvořilostní komunikace je vlastně docela zajímavý, byť na první pohled povrchní mikro příběh sám o sobě. Abych vám to vysvětlil. Na farmě, kde jsme byli ubytovaní, jsme v ten den totiž měli objednanou večeři z místní produkce masa, brambor a vůbec všeho místního. Pokud umím definovat, co mám na talíři, tak místní produkci mám opravdu rád a vždy si ji užívám kdekoliv na světě. V Holandsku je gastronomie poměrně přímočará, takže se nepříjemné gastronomické překvapení ve většině případech nekoná a ani dnes to nebylo výjimkou. Usadili nás k dlouhému stolu spolu s dalšími hosty farmy.
Samozřejmě jediná nemístní byla naše zahraniční rodina. Mísy opravdu výborného pomalu vařeného hovězího masa, žlutých brambor, zeleniny a dalších lokálních produktů z farmy byly pro nás připraveny na stolech tak, že v podstatě nepřímo vybízely k jisté interaktivitě se spolusedícími. Samozřejmě jako první po zdvořilostních úsměvech přichází na řadu klasická otázka, odkud jsme přijeli. Po prvotním údivu, že jsme přijeli z Česka, což pro tento kraj není vůbec obvyklé, následuje poměrně krátký výčet známých míst typu: „Pracha und Šeški Chrumlov!“ Vy obdivně přitakáte, abyste tím dali najevo, že tato dvě města se opravdu v Čechách nacházejí a je čas oplatit rovněž obdiv a znalosti směrem k jejich vlasti s popisem již námi navštívených míst. Výčet je to však trošku kratší, nežli vy sami čekáte, protože zjišťujete, že ta velká soustředěnost na tuto intelektuální konverzaci vás vysiluje natolik, že si prostě nemůžete ale vůbec vzpomenout ani na jedno jméno navštíveného města, ostrovu, nebo parku! Vsadím tedy na osvědčenou kartu typu „nice architecture“, protože v tomto případě se prostě nedá nic pokazit.
Po této zdvořilostně konverzační ekvilibristice následují opět úsměvy a velmi důležité podotknutí o velmi chutné večeři, kterou pro nás majitelé farmy připravili. Ještě je třeba se zmínit o opravdu netypickém horku, což je téma, na které se chytá opravdu téměř každý, kdo sedí u stolu. S tváří ustaranou, co se to s tím globálním počasí vlastně děje a že „toto opravdu normální není“, se však téma k hovoru již trochu vyprazdňuje, ale pro všechny zúčastněné situaci zachraňují naše děti, na které se stočí naše konverzace. Nicméně zde se dostáváte na tenký led, protože děti jsou od přírody bytosti upřímné a otevřené, takže po otázce „Jak ti chutná náš tradiční mletý karbanátek s cibulí?“, následuje poměrně přesvědčivá ne příliš lichotící neverbální odpověď, která nepotřebuje překladu. Naštěstí Holanďané děti milují, a tak i našim dětem odpustí kritiku na jejich tradiční pokrm a vše přechází nenuceným smíchem.
Po chvíli však všechny strany pochopí, že další konverzace by byla již opravdu vyčerpávající, a tak s veškerou zdvořilostí si zase každý hledí svých večeří, aby si na závěr při odchodu popřáli hezký večer a zbytek pobytu.
A ten večer byl opravdu hezký. Seděli jsme všichni venku až do setmění a pozorovali místní přírodu. A mě najednou napadlo, že bych mohl něco o tom napsat. Ano, chtělo by to nějak sepsat. Chtělo by napsat něco o krásách obyčejnosti života místních obyvatel. Ale to přece platí ať už jste v Holandsku, Japonsku nebo pár kilometrů od domu. Nebo ne? Přece z pozorování obyčejného žití místních lidí se rodí ta pravá inspirace, kterou je potřeba si přivézt zase domů.
A protože je večer, a protože jsem v Holandsku, tak prostě napíšu o Holandsku. Ne o Nizozemsku, které je takové prvoplánové a studené. Moc nízko nad zemí.
O Holandsku! To je poetické slovo! Holandsko. Takové kulaté, teplé, plné barev s kulatým O, jako otevřená náruč, jako kolo sýra. Jasně, o Holandsku budu psát!
Napíšu knihu! Jenže jak mám vydat takovou knihu? To je moc složité, spíš napíšu blog, vždyť je třeba jít s dobou! A bude se jmenovat blog Obrázky z Holandska!
Ano, to je ono! A bude se jmenovat Obrázky z Holandska!
Jenže, mám takový pocit, že toto už jsem někde viděl. Obrázky z Holandska... Je mi to nějaké povědomé, asi nějaký zapomenutý autor.
Ale přece nemůžu pojmenovat blog Obrázky z Holandska, nechci nic malovat, chci o něm psát.
Zápisky z Holandska!
Mám pocit, že to bude velmi slavný blog. Bude hodně čtivý, počítám. Asi i vyhraje nějaké ceny. Možná, že mě pozve k sobě Šíp! Pokud ale k Šípovi, tak až třetí, pěkně nakonec! Jinak nejdu.
Asi bych byl u Šípa vtipný. Určitě bych byl vtipný! Humor je mi vlastní! Vždyť já rozesměji i sám sebe. To se mi stává často, tak prostě musím být vtipný, jinak bych se sobě nesmál, to je jasné.
Nakonec, on ten Šíp už tam stejně nemá moc koho zvát, tak si myslím, že až to všechno napíšu, a knihu vydám, je to tutovka.
Tak dohodnuto!
Dobrou noc.
Pozn autora: Díky Vám všem, kteří jste si třeba jen občas otevřeli můj blog a přečetli si něco o mém pohledu na Holandsko. Snad Vám můj blog udělal alespoň trošku radost. Dnešní trošku odlehčený díl uzavírá toto putování, ale slibuji, že příště se spolu vydáme třeba do Dánska, a dalších míst, které mám já osobně moc rád. Ale i na Holandsko se určitě ještě někdy dostane. Tak příjemné čtení!
Josef Géba
