Na skok do Dánska 1: Dánsko poetické

„Tak jaké je to v tom Dánsku?“ Tato otázka mi byla položena již mnohokrát za krátkou dobu, co jsme se vrátili z téměř dvoutýdenního putování po této nejmenší skandinávské zemi.

Lidé většinou směřující v létě výhradně směr jih vnímají Dánsko snad ještě víc exoticky než sněhobílé pláže Rudého moře. A má reakce na tento dotaz je většinou stejná: „Je tam klid.“ S touto odpovědí se nesplete, i kdybyste Dánsko viděli jen z paluby výletní lodě. Ale rovněž moc dlouho nevystačíte. Ale mám já, jako krátkodobý návštěvník a obyčejný turista, právo vůbec hodnotit cizí zemi, cizí stát?

Samozřejmě že ne a byla by to i vrcholná drzost, ale podělit se s vámi o ryze subjektivní vlastní vnímání Dánska, o pocitech a dojmech, které na mě Dánsko zanechalo, to už je jiná. Ať jsou klidně mé zážitky podpořeny leckdy nepochopením nebo neznalostí místních zvyků či kultury. Hlavu z toho ztrácet netřeba. Protože tohle přesně k cestování patří. Objevovat neznámé a neznámým se nechat příjemně ovlivňovat a inspirovat. I když je člověk neznalý. A protože Dánsko je velmi inspirativní, je třeba mu na mém blogu vyhradit samostatnou část. Takže zde je, Dánsko očima návštěvníka neznalého, ale s myslí otevřenou.

Inu Dánsko je vlastně taková jedna velká rodina. Na západní straně leží Jutský poloostrov. Jutsko jakoby muž chránící svou rodinu před ostrým větrem a zimou přicházející ze Severního moře. Je sebevědomý, hrdý. Někdy velmi vážný, jindy jako malé dítě. Vždyť to muži umějí. Když se nikdo moc nedívá, když jsou doma, mnohdy se z těch silných mužů stávají malé hravé děti. A nebyl by to muž, kdyby si pro sebe doma neudělal ten největší zábavní park plný kostek Lega. To je Jutsko. Silné, sebevědomé, zodpovědné a vážné. Ale také dětinsky hravé, chce-li.

Vpravo je velký ostrov Sjaeland. Žena to noblesní, někdy trošku marnivá, ale žena, co se chce líbit. Žena inteligentní a na úrovni, vědoma si společenského postavení. A svou krásu umí jaksepatří vystavit na odiv. Ne nadarmo je město Kodaň trošku koketně vystaveno hned u moře, na dohled souseda Švéda. Žena Sjaeland sebevědomá, ale s náručí otevřenou a přívětivá, vyzařující klid a pohodu. Ideální protiváha k vikingské přísnosti muže Jutska.

A okolo těchto dvou dospěláků pobíhají tu malé, tu větší děti, celkem více jak čtyři sta ostrovů a ostrůvků. Ale jeden je speciální. Ostrov Fyn, držíce se obou rodičů pevně za ruce. Dítě, no spíše dorost, který pořád tak trošku neví, co se sebou. Malý trochu zpupný puberťák, jednou nafintěný a krásný, jindy trošku zválený a neučesaný. Ostrov, který jako by své sebevědomí, svou cenu teprve nacházel. Někdy šlápne vedle, ale to předci všichni v dospívání dělají a mají na to plné právo. Takový je Fyn.

A takové bylo pro mě Dánsko. Dánsko tolika barev a tolika rozdílností, které mi vyrazilo dech. Dánsko mnoha tváří. Ale co opravdu všude převládlo nad vším? Ten opravdový klid a pohoda.

A abyste si nemysleli, že je to klišé, prázdná fráze, tak já vám povím, v čem spočívá ten jejich dánský klid a pohoda. Víte Dánsko je malá velká země. Představte si, že Česko nafouknete a zvětšíte jej o více jak čtvrtinu. Ale počet nás Čechů zůstane stejný. Najednou je okolo vás neuvěřitelný prostor. Prostor téměř bez lidí. Na to nejsme až tak zvyklí. A pak si představte, že najdete tajné tlačítko a teď najednou všechno vypnete. Všechny zvuky, linoucí se z rušných ulic, auta, vlaky, všechno rušivé. A takové je přesně Dánsko pro mě. Dánsko, které nikam nespěchá, kde v autě usínáte nudou, kde i v supermarketech není mnohdy ani živáčka. Místo, které ale po čase nutí k zastavení se a k zamyšlení. Místo pro hloubání, místo, kde právem vzniklo to opravdové Hygge.

A o takovém Dánsku vám budu psát. O klidném kousku severu na pevninské Evropě. O kousku Skandinávie, která je pro nás takřka nadosah. O krajině borových lesů, domech, mořích a nekonečných plážích, vřesovištích, rovinách a malých kopcích, písku, větru a dešti. Prostě o všem, co Dánsko pro mě dnes dělá Dánskem. 

O Dánsku poetickém.